Ernest Gellner: Podmínky svobody - Občanská společnost a její rivalové



 

Nad knihou Ernesta Gellnera:

Podmínky svobody: Občanská společnost a její rivalové

Zpracoval Pavel Šlégr


 

Ernest Gellner byl členem katedry sociální antropologie na univerzitě v Cambridge a také

působil v Centru pro studium nacionalismu na Středoevropské univerzitě v Praze.

 

1.

Zrození Sloganu

 

Pojem občanská společnost se používal například za Locka a Hegela. V posledních

desetiletích byl tento pojem obrozený a v současnosti se stal „zářícím emblémem“. Stát, kde

chybí občanská společnost trpí bolestnou prázdnotou. Jde o totalitní státy s atomizovanou

společností a prý s heretickým disentem. Pluralita institucí stát vyvazuje nebo tyto

instituce můžou být kontrolované a podporované státem. Marxistický názor byl, že občanská

společnost je podvod. Marxismus finálně nepotřebuje ani stát, ani občanskou společnost.

Západní neomarxismus si udržuje moralistickou image. V chruščovovském SSSR se hlásalo,

že za Stalina byl marxismus jen „deformován“. V marxistických státech se také věřilo v

technickou uskutečnitelnost komunismu.

Gorbačovova liberalizace SSSR byla vyvolána nezpochybnitelným technologickým selháním

a méněcenností.

Brežněvovská léta (život ve špíně ohlašující ještě větší špínu) se podílela na korozi víry víc

než pronikavý destruktivní stalinistický teror, který byl chápán jako příchod nového lidství,

vyžadující si posvěcení množstvím krve.

V situaci marxistického státu by občanská společnost zajišťovala institucionální

a ideologickou pluralitu, bránila by ustavení monopolu pravdy a moci, vyvažovala by státní

instituce. Proti tomu marxistická praxe byla vždy fúzí politických, ideologických a

ekonomických hierarchií.

Překrytí byzantské teologie a tradic marxismem se stalo něčím katastrofálním.

Před komunisty v Rusku sama bahnitá příroda kladla meze autokracii (komunikační technika

tomu zabránila.) Moderní technika ve službách césaro-papismu byla sice ekonomicky

neúčinná, ale přinesla novou totalitní kvalitu.

Podle Čajanova ruské rolnictvo a dělnická třída preferovaly jistotu před zvyšováním

efektivity. Despotismus rozmělnil a ovládnul kontrolovanou společnost. V agrární společnosti

člověk musí být poddaný buď králům nebo bratrancům. Zaměňovat svobodu antickou a

moderní je nebezpečná.

Občanská společnost není jakákoliv pluralitní společnost, kde jsou dobře fungující instituce

protiváhou státu. Např. L. Dumont se snažil vystopovat počátky západního individualismu

v náboženství.

Občanská společnost vylučuje dusivý komunalismus i centralizované autoritářství.

 

 

 

 

 

2.

Dva sousedé

 

Atlantická civilizace byla obdařena občanskou společností a od roku 1945 užívala občanskou

společnost téměř bezmyšlenkovitě. Se samozřejmostí téměř komickou byl předpokládán

jedinec sekulární a tlaku zproštěný. Občanská společnost byla chápána jako inherentní atribut

lidské existence. Určité pojetí člověka je naivní univerzalizací 1 typu člověka, toho, kdo měl

štěstí, že je příslušníkem občanské společnosti.

Ve východní Evropě byl znovuobjeven tento ideál od roku 1984. V roce 1956 Západ odsunul

z centra pozornosti události v Maďarsku, neboť byl zaujat skutečným nebo domnělým

nebezpečím Násira.

V roce 1990 došlo ke zlepšení vztahů Západu se severovýchodním sousedem. Proto se Západ

mohl aktivněji angažovat na Středním Východě. Saddám už nemohl profitovat z evropské

konfrontace. Na konci 80. let marxistický svět téměř úplně ztratil víru ve svou doktrínu.

Muslimský svět projevil malou pružnost své formální víry a malou touhu po občanské

společnosti. Absence občanské společnosti nebývá vnímána jako skandální.

 

 

 

3.

Islám

 

Na konci středověku před 400 lety existovaly ve Starém světě 4 vyšší civilizace znalé písma.

Každá z nich měla vlastní náboženství nebo skupinu náboženství. 3 z nich byly neúplně

Sekularizovány. V industrializovaných oblastech ztrácelo náboženství svoji moc. Islám

za posledních 100 let posílil. Došlo k íránské revoluci.

Existuje fundamentalismus křesťanský a islámský. V islámském fundamentalismu hraje roli

islám vysoký a nízký. Islám má učence a teologické právníky, nemá kněžstvo a neodděluje

církev od společnosti a od státu.

V lidovém islámu jsou světci živí, zatímco v katolicismu je velký vztah k mrtvým, živým

a ještě nenarozeným. Podle dvou nejpopulárnějších teorií je náboženství buď privilegiem

nebo opiem.

Islám prodělává permanentní, opakovanou a vždy zpětnou revoluci. Jeho reforma byla vždy

cyklická. Proti tomu zakladatelé marxismus vyznačovali neprostupujícím egocentrismem.

Náboženská kamufláž sociálního konfliktu vede zpravidla k opravdové změně, ale u Arabů

k cyklickým mutacím.

Puritánství i fundamentalismus lze považovat za projevy městské sofistikovanosti.

V islámu došlo k přesunu loajality od kultu světců k skripturální „fundamentalistické“

variantě islámu.

Vysoký islám učenců a vládců definuje anonymní mobilní masovou společnost. Není

zvěčněním původních praktik Proroka a jeho společníků. Naopak je opravdovou prestižní

součástí muslimské civilizace. Je v podstatě vhodný pro cestu k disciplinované moderní

industrializované společnosti. Vysoký islám se vyznačuje: skripturalismem, puritánstvím,

individualismem, orientací na pravidla, malým zatížením magií, neuspořádanými lidovými

praktikami, zálibami v mystice.

Zreformování, rozvinutí a nabytí mezinárodní důstojnosti muslimské společnosti v rámci

jejích vysokých ideálů je asi možné.

Puritánský, obrodný a fundamentalistický islám funguje podobně jako nacionalismus.

Naopak nízký islám světců potvrzuje partikularistickou společnost.

Muslimská sebereformace 20. století je udivující. Západ si síly vysokého islámu všiml až

v důsledku íránské revoluce (která je v určitých směrech netypická).

Ve spektru muslimských sekt je významný šíitismus, v němž působí svatí imámové

považovaní za absolutně dokonalé neomylné bytosti. Šiítismus je variantou islámu nejbližší

kultu osobnosti. Šiítismus se dělí do podsekt a předjímá 2. Příchod skrytého imáma. Kult

imámova mučednictví vykazuje značnou podobnost s křesťanstvím. Tento kult napomohl

Chomejnímu hnutí při mobilizaci mas. Šíitské mučednictví burcuje více než právo a teologie.

Chomejní vyřadil mučednictví a populismus, jakmile revoluce zvítězila. Do šíitismu přenesl

sunnitské prvky. Položil rovnítko mezi islám a naplnění Zákona. Šíitské politické zřízení je

republikou s tendencí k vládě učenců, provádějícím vůli Boží, jak je zjevena v jedinečném

Svatém zákoně.

Další ze spektra muslimských sekt je kult Zákona, který je nábožensky rovnostářský. Problém

uniknutí regresu legitimity je v něm řešen tak, že koneční validátoři se m.j. skrývají. Přímá

okamžitá konzultace je tak znesnadněna. Čeká se na jejich návrat (na „diktaturu učence“).

Vládnout musí právníci, ne lid.

 

V muslimském světě se projevuje tendence k ustavení Ummy. Tím se rozumí všeobecné

společenství založené na společné víře a na prosazování svého zákona. Muslimské politické

zřízení je klientelistické, vládne se v něm pomocí sítě vztahů. Neformální styky jsou v něm

významnější než formální institucionální uspořádání. Bývá založeno na vzájemné důvěře a

minulých osobních službách. Ochrana shora se vyměňuje za podporu zdola. Zákon vládne

každodenním maličkostem, ale nevládne mocenským institucím.

Náboženská konstituce společnosti neposkytuje pravidla, jak organizovat moc. Vzniklé

vakuum vyplňuje klientelistická politika. Fundamentalistické vlny odmítají všechny instituce,

které se světem přistoupily na kompromis. Tyto vlny vládnou jako absolutně čisté uplatnění

islámu. Odumírající pozemský stát může být stejně katastrofický jako do jisté míry paralelní

fundamentalismus bolševický.

Ibn Chaldún poskytl klasický popis starých forem tohoto systému:

 

  1. Soudržnost jen v drsných podmínkách kmenového života.

  2. V atomizovaném městském životě je soudržnost inherentně nemožná.

  3. Izolovaní specialisté nemohou efektivně spolupracovat.

  4. Společenská solidarita a civilizovaná produktivita jsou nesouměřitelné.

  5. Vláda je darem kmene městu, obnovuje se po 3 až 4 generacích.

 

Gramotné kmeny už neplní roli moderní administrativní byrokracie, zřídka porážejí moderní

armády.

 

Společnost je řízena:

 

  1. Sítěmi vztahů.

  2. Kvazi-kmeny.

  3. Spojenectvím na rodinném principu.

  4. Výměnami služeb.

  5. Společným regionálním původem.

  6. Osobní důvěrou (odůvodněnou nebo neodůvodněnou

 

Tzv. nová asabíja používá mafiánské způsoby, ta se také podílí na vládnutí.

 

 

 

V muslimských společnostech je tento způsob vládnutí přijímán jako normální. Zvláštním

způsobem je v něm kombinován náboženský (nepokrytecký) moralismus s cynickým

klientelismem. Morální požadavky společnosti jsou splněny prosazováním Zákona. Mezi

soupeřícími sítěmi dochází k přidělování výhod.

 

Podle Ibn Chaldúna stát brání nespravedlnosti, kromě té, které se sám dopouští. Očekávání

vzniku občanské společnosti vedle Ummy by islámská společnost považovala jednak za

bezbožné a jednak za nerealistické. Společnost je tmelena vírou a loajalitou (rodovou nebo

klientelistickou).

Rozpor vládnoucí mafie se zákonem vede k podpoře konkurenční sítě.

Společenská formace založená na absolutní morální komunitě, je v moderním nebo

v kvazimoderním kontextu dostatečně funkční. Předpokladem této funkčnosti je naplnění

Boží vůle a respektování Zákona. Stát si osobuje monopol legitimní nespravedlnosti. Trvání

této společnosti ukazuje, že je alternativou. Islám efektivně funguje bez intelektuálního

pluralismu.

 

 

4.

 

Marxistické selhání

 

Marxismus má ve světových dějinách místo významné, ale také bizarní. Dlouho vypadal jako

velká alternativa lidstva. Působil jako kalvinismus kolektivní a soutěživé industrializace.

Jakoby nabízel více spravedlnosti za cenu menší svobody.

 

Marxismus je:

 

  1. 1. Formálně světský myšlenkový systém.

  2. Světové náboženství a státní ideologie v mnoha zemích včetně jedné supervelmoci.

  3. Systém s pochybnou opravdovostí přesvědčení přeživších.

  4. Dlouhodobou alternativou k liberalismu.

  5. Světské náboženství, které svým selháním neimplikuje neefektivnost všech světských náboženství.

 

Historie marxismu:

 

  1. Různé společnosti udržovaly řád donucováním a pověrou.

  2. Osvícenci chtěli založit společnost na pravdě a na konsensu.

  3. Ale základy každého společenského uspořádání ustaveny pouze donucením.

  4. Ke každému fungujícímu systému existuje alternativa; strach brání ji uskutečnit.

  5. Přijetí alternativy bez strachu umožňuje občanská společnost.

  6. Pravda je na společenském řádu nezávislá.

  7. „Předvynalezené“ rituálem zakonzervované myšlenky mohou spolehlivě udržet specifickou organizační výstavbu, kterou by volné informace zničily.

  8. Rozum sám o sobě nemůže vytvořit konsensus základu společenského řádu.

  9. Fakta (jsou svéhlavá nebo neadekvátní) a nemohou zajistit společenský řád,

vyžadující společnou kulturu.

10)Každá kultura je systematickým předsudkem.

11)Společnost potřebuje pevná paradigmata

12)Zjemnění a zpružnění předem rozhodnutých soudů při udržení pořádku by bylo

zázrakem.

13) Ve společnostech před vznikem občanské společnosti je udržování společenského

řádu důležitější než růst kognitivního kapitálu. V těchto společnostech odborník vzbuzuje opovržení nebo strach. Jde o nenormální společenský stav lidstva.

14)Bohaté průmyslové (a vojenské) liberální společnosti.

15) Svobodnější a tolerantnější společnosti se staly silnějšími.

16) Podstata osvícenství je v přechodu od násilí a falše ke konsensu a pravdě.

17) Osvícenská Velká francouzská revoluce nevedla k racionálnímu a konsensuálnímu

řádu.

18) Revoluční teror a napoleonská diktatura.

19)Dědicem revoluce se stala imperialistická a autoritativní monarchie.

20) Pochopení, že lidstvo se nepropůjčuje k jednoduchým rozumovým a utopickým

plánům.

21)Pochopení, že v povaze společenského uspořádání jsou ukryty tlaky, které musí být

respektovány.

22) Pochopení, že formy nonsensu mohou být sociálně funkční nebo nefunkční.

23) Zkušenost, že reformy mohou být snadné, ukvapené, bezohledné nebo špatně

načasované.

24)Marx s Engelsem si mysleli, že bylo historickým silám správně porozuměno

25) Marx s Engelsem věřili, že racionální řád založený na pravdě a konsensu je

uskutečnitelný.

26) Marxismus je nejvypracovanější, nejsystematičtější a nejvlivnější pokus porozumět

Velké francouzské revoluci.

27)Ukázalo se, že marxismus je šitý na míru ruské duše (která má patologické napětí

prozápadní, mesiášské, mystické a populistické).

28)Marxismus se považoval za vědecký, kritizoval kompromisy.

29)Marxismus sliboval nový řád (svobodný, uspokojivý, bez nerovností, vykořisťování a

útlaku)

30)Marxismus uspokojoval mesiášskou víru po nezkorumpované společnosti bez útlaku.

31)Marxismus se stal poselstvím zaostalým národům.

32)Marxistické státy prohrály proti liberálnímu Západu (technologicky, ekonomicky,

vojensky a konzumně).

33) Marxistické režimy se dočasně uzavřely do vlastní ekonomické nedostatečnosti).

34) SSSR se stal 1. světovou sekulární ideokracií.

35) Marxistické režimy se otevřely světu, ale pololiberalizace nejde jako polotěhotenství.

36) Prokázalo se, že víry se nedrobí diskreditací, ale ustupují soupeřícím vírám.

37) Marxismu nejde o spásu jednotlivce, ale o spásu lidstva.

 

 

Od Spinozy a Hegela převzal Marx latentní panteismus (např. ctící tento svět a lidskou činnost v něm). Reálně dlouhodobě existující společenství lidí potřebuje rozvrstvení, ve kterém je posvátné i světské. Z toho plyne, že nedostatek profánnosti možná (spolu)zničil marxismus. Marxismus byl ve skutečnosti rychle opuštěn, podmanil si lidská srdce jen slabě. V marxistických státech byla ctěna posvátnost práce, ale člověk nedokáže trvale žít ve stavu exaltace. Podle Huma i protestantští fanatici se stali spíše přáteli než odpůrci svobody. Marxismus neměl pokleslou lidovou variantu, nabízející odpočinek tehdy, když se vytratí exaltace. Lidstvo bylo schopno akceptovat Borgie, ale ne Brežněva. (Lupiči a podvodníci jako zprostředkovatelé s Oním světem akceptováni bývají…).

 

Marxismus byla 2. Umma se zarážejícím úspěchem i selháním.

Muslimská náboženská Umma byla úspěšnější než marxismus.

Občanská společnost se výrazně liší od obou.

 

 

 

5.

 

Úspěšná Umma

 

V Humových Přirozených dějinách náboženství prý je předložena teorie předpokladů

svobody. Klasická náboženství antiky kladla důraz na občanské povinnosti a na společenské

ctnosti. Křesťanství je náboženství světové a podle Gellnera jeho příslib spásy na Onom světě

odpovídá egoistickému zájmu na vlastní spáse. Podle Gellnera je pro monoteismy netolerance

charakteristická. Pro monoteismy jsou podle Gellnera příznační fanatici univerzálního,

všeobecně a individuálně získaného a prostřednictvím věrnosti nauce získaného spasení.

Monoteistická náboženství mají i své heretiky. Gellner se ptá, proč jsou Angličané a

Holanďané svobodnější než jiné národy. Podle něj v protestantství je každý knězem nad

sebou a nese tíži dohledu nad sebou. Gellner dává do souvislosti entusiasmus, protestantství a

svobodu, v nichž podle Maxe Webera jsou ekonomické aktivity praktikovány s náboženskou

horlivostí. Marxistické státy byly podle Gellnera jako kalvinistické, ale bez ekonomického

úspěchu. V SSSR se totiž práce nemohla stát útočištěm frustrovaných.

 

 

 

6.

 

Rozpor mezi abramskými vírami

 

 

V „axiální době“ se objevují světová náboženství doktrinální, soteriologická a souborná, která částečně nahradila náboženství komunální, ritualistická a specifická. Každému hledajícímu jedinci byla nabídnuta nauka a objasnění úplné spásy. Z minulosti přežívalo dozorčí kněžství. Světové náboženství s komunálním náboženstvím se v křesťanství a v islámu spojily zajímavě a zrcadlově.

 

V islámu je v centru skripturalismus, puritánství, univerzalismus a individualismus. Umma byla v centru (první náboženský styl), také entusiasté. Na periferii byly ritualistické, meditaci a extázi oddané, hierarchické varianty s lokálními komunitami, s pověrou (druhý náboženský styl), se soupeřením komunit na nižších úrovních společenské hierarchie. Centrum a periferie, entusiasmus a pověra byly díky sociálním faktorům v rovnováze To, že v islámu moderní svět podnícený vnějšími silami preferovalo městské centrum (úspěšná Umma) bylo tajemství povahy islámu, který odolává sekularizaci.

 

Spojení takto strukturovaného islámu se západním křesťanstvím zapříčinilo vznik moderního světa.

 

V západním křesťanství hierarchie, organizované zprostředkování (spásy), byrokratizovaný rituál a kouzla, převážila v jedné ústřední organizaci nárokující si monopolní spojení se Zakladatelem víry a zdrojem jedinečného zjevení. Naopak skripturalisté, puritáni, individualisté, extází pohrdající a zprostředkování zavrhující entusiasté, se ocitli na okraji (nebyli jednotni). Stručně řečeno, západní křesťanství mělo pověrčivé centrum a enthusiastickou periferii. Na Západě nevznikla Umma, ale rozšířila se sekularizace a občanská společnost.

 

 

Z hlediska Ummy lokalizované v centru nebo v periferii nastaly ve světě 4 možné situace:

 

  1. Pluralistické, utlačující, „segmentární“ komunity doby předaxiální

  2. Muslimská Umma, která nakonec ustavila samu sebe, pod vlivem porážky cizí expanzivní industriální civilizace.

  3. Křesťanská okrajová Umma selhala, ale podnítila vznik občanské společnosti.

  4. Pseudosekulární marxistická Umma spojená s imanentistickým, na tento svět orientovaným, sociohistorickým náboženstvím: Ta jako Umma selhala, nevytvořila ani nástupnickou občanskou společnost, pouze dokázala vytvořit upřímnou a vřelou touhu po občanské společnosti.

 

Další společenské alternativy:

 

  1. Předindustriální centralizovaná impéria

  2. „Patrimoniální“ státy obecně navrstvené na podřízených lokálních segmentárních komunitách.

  3. Soutěživé úspěšné industriální společnosti, které daly vzniknout společnosti trvalého růstu výroby.

 

 

7.

 

Občanská společnost uzavírá kruh

 

 

Jaký byl z různých hledisek vztah občanské společnosti s marxismem?

 

Marxismus prohlašoval, že občanská společnost je podvod, že občanská společnost uzavírá se

státem partnerství jako tajnou dohodu. Stát prý byl skrytým agentem dominantní části

občanské společnosti. Roli neutrálního udržovatele smíru a arbitra s občanskou společností

stát prý pouze předstíral. Marxismus tvrdil, že morální komunita občanské společnosti je

sama podvodná. Podle marxismu občanská společnost maskovala institucionalizaci lidské

hrabivosti. Na tom všem bylo ve skutečnosti podvodné marxistické překonání myšlenky

občanské společnosti.

Občané SSSR a ostatních východoevropských zemí se v 70. a v 80. letech přiklonili k pojmu

občanské společnosti. Mohli se tito občané vědomě těšit z ironie kotrmelců víry, které zničily

jejich životy?

Reformátoři jako Jane Austenová už v 80. letech měli marxismu dost a nekřísili ho.

Touha po občanské společnosti v těchto zemích předpokládala konec monolitu, monopolu

politické a sociální organizace, monopolu pravdy a informací. Požadovaný pluralismus byl

zvláštní a žádoucí. „Reálný socialismus“ ukazoval radikálně levicovým kritikům, co lze

maximálně od socialismu očekávat. Lidé Solženicynova typu mysleli o návratu k prostotě

severovýchodního rurálního Ruska, šlo mu o návrat k ztracenému slovanskému tribalismu.

Archeopopulismus není v současné východní Evropě důležitým momentem. Občanská

společnost neobnovuje předkřesťanské kmeny.

Pojem občanské společnosti je jednoduchý, ale historická představa s ním spojená je spletitá a

nestálá, její kořeny spočívají v hegelo-marxistické metafyzice.

 

Politická hierarchie a hospodářská specializace se navzájem posilují. Politická hodnost a

hospodářská funkce jsou pevně svázány a předpokládají se navzájem.

 

Marxismus kolísal mezi zatracením kapitalismu a všech třídních společností.

 

Je občanská společnost podvodná a morálně falešná? Neozřejmuje její formální rovnostářství

skrytou nerovnost?

 

Podle marxistů stát je nutný jen v případě existence antagonistických tříd. Marxistická verze

světského náboženství má i svoji Zahradu rajskou, Pád a Druhý příchod.

 

To, že realita je složitější než ideologie, ukázal také výzkum Leszeka Kolakowského, který

stopoval paralely slabých stránek původní kritiky pojmu občanské společnosti a historických

slabin společností vzniklých na základě pokusu uskutečnit marxistické ideje. Podle

Kolakowského špatně pochopená aspirace nápadně konverguje s děsivými výsledky

společnosti. Podle něj tedy základní morální aspirací marxismu je zrušení odluky mezi

společenským a politickým. Tato nit marxismu zavrhující kapitalismus a dávající rozhřešení

předešlému politickému řádu souvisí s marxistickým spojením politické a ekonomické

hierarchie a s jeho utlačovatelskou a vykořisťovatelskou povahou.

Sen o dokonalém sjednocení lidské komunity je velmi starobylý. Podle Kolakowského

rozpory uvnitř lidské povahy vedou k „reunifikaci duše a společnosti“ a končí takovou tyranií,

jaká charakterizovala právě komunismus. Například i ve feudální společnosti je spojeno

společenské a politické. Frapantní myšlenkou je, že: „Despotismus je zoufalou simulací ráje.“

Lze připustit i myšlenku, že marxismus vzniknul v rámci občanské společnosti, a že občanská

Společnost v jeho vzniku hrála roli.

 

 

8.

 

Adam Ferguson

 

Jeden z původních zdrojů pojmu občanská společnost je dílo Adama Fergusona nazvané: An

Essay on the History of Civil Society. Jde o esej, který pomáhá osvětlit problém historický i

současný. Ferguson nebyl ekonomem. Fergusonovi současníci osvícenství skotského a

evropského pozorují přechod od společnosti aristokratické ke komerční. Další zajímavé

podněty lze nalézt v Smithově Teorii mravního citu.Ferguson byl silný v společenských a

politických důsledcích ekonomiky (v ekonomické sociologii). Ferguson se podílí na Smithově

omylu, že se šlechta nechala zlákat nákupem „cetek“. Byl použit také pojem „Divadelní stát“,

který jak na Východě, tak na Západě ukazoval svoji důležitost pomocí okázalosti.

Ferguson byl šokovaným, rozpačitým a ustaraným pozorovatelem některých typů občanské

společnosti. Ferguson a o 100 let později Durkheim kladli důraz na společenskou dělbu práce

a sociologické důsledky dělby práce považovali za ještě důležitější než důsledky ekonomické.

Ferguson kladl otázku, zda dělba práce vede k rozkouskování lidského charakteru?

V oddělení vládců (válečníků) od civilistů viděl Ferguson nebezpečí.Ferguson také

zaznamenal silovou asymetrii mezi Evropou a ostatním světem, v níž měl původ

kolonialismus. Ferguson věřil v možnost dosažení antické ctnosti i moderního bohatství.

Fenomén severozápadní Evropy, tedy podřízení donucovatelů výrobcům Ferguson

neanalyzoval, ale Marx poté ano. Ferguson kladl otázku, zda binární myšlení, volící mezi

bohatstvím a ctností, je chybou? Ferguson nebral v úvahu náboženství, zatímco David Hume

ho domněle překonal. Ferguson chápal vznik moderního státu tak, že monarcha osvobodí lid

od šlechty a bude podporovat výrobní a obchodní aktivity. V době Fergusonově se objevuje

v dějinách lidstva novum: monarchie smíchaná s republikou a také rozsáhlá území

spravovaná bez vojenské síly. Ferguson opomenul vliv reformace, ale vysoce cenil roli ctnosti

v dějinách. Čest, zájem a ctnost charakterizovaly charizmatickou komunitu analogickou

Ummě. Sparťané učinili ctnost cílem státu a tak se jejich stát stal určitým druhem posvátné

komunity. Moderní společnost neuvažuje o návratu k tribalismu, ani k segmentárnímu, ani k

posedlému ctností. Adam Ferguson si všímal toho, čím je občanská společnost

charakterizována a jaké jsou problémy občanské společnosti.

Podle Montesquieua jsou republiky založeny na ctnostech a tyranie na neřestech.

Ferguson si v moderních evropských národech všímá tendence k přechodu od cti k zájmu.

Zajímá se také o to, zda trh nemůže vést k novému nevolnictví?

Adam Ferguson a F. A. von Hayek se zásadně rozcházeli v názoru na vztah trhu a svobody.

Ibn Chaldún analyzoval svět, ve kterém jsou komerční specialisté politicky bezmocní proti

státu. Tentýž autor analyzuje svět, ve kterém kmenová soudržnost a městská uhlazenost jsou

vzájemně neslučitelné.

Ferguson znal společnost nestálou, přecházející k uhlazenosti. Měl strach z výsledné

nerovnováhy. Ale mýlil se, válečníci se rozvinutých obchodně-průmyslových národů

nezmocnili.

V meziválečném Německu, Japonsku vznikly podivné koalice válečníků a průmyslníků.

Vojenská vláda je charakteristická spíše pro národy neúspěšné, na zájem orientované, v nichž

je dělba práce nízká.

V jiných společnostech, než v moderní Evropě vedla situace k takovému opanování

obchodníků válečníky, jakého se Ferguson obával.

Z obchodnických městských republik přežily do 18. století jen Benátky. Machiavelli a Ibn

Chaldún si tento problém také uvědomovali, ale viděli ho ještě pesimističtěji než Ferguson.

 

Paticipativní samospráva je houževnatá rostlina, zatímco obchodnické státy jsou rostliny

křehké.

 

Kolapsu obchodnických států brání:

 

  1. Neustálý exponenciální růst

Nastal v 18. a 19. století průmyslovou a vědeckou revolucí.

 

  1. Občanská společnost

Poskytuje klid na fungování hospodářství. Když aktéři protireformace nebo bolševičtí činitelé občanskou společnost potlačili, nepodařilo se jim to všude. Tam, kde občanská

společnost přežila, někdy demonstrovala a někdy nedemonstrovala svoji ekonomickou a vojenskou převahu.

 

  1. V neutlačených státech se výroba stala lepší cestou k bohatství než nadvláda

Občanská společnost umožňuje bohatnutí i bez získání moci a bez péče o ni. Ne

všichni průmyslníci jsou provázeni vrahy, mafiány a byrokraty. Bohatství vede k moci

spíše než naopak.

 

  1. Úplně nové formy dělby práce

Provázené jsou hlubší a kvalitativně jinou specializací. Všeobecné vzdělání pro všechny specializace je pro lidskou identitu důležitější než specifický výcvik. Normou je pracovní mobilita. Specializace do sebe musí zapadat a specialisté musí spolu komunikovat. V občanské společnosti ti, kdo jsou v mocenských pozicích, nejsou mimořádně odměňováni.

 

  1. Sebekontrolování a modularita

V evropské reformaci se lidé vyhýbají vnějším sankcím a rituálnímu zdůrazňování

společenských povinností. Každý je sám sobě svým knězem a vnitřním soudcem.

Hospodářství je stále individualističtější. Individuálně sankcionované provádění

ctnosti přispělo ke vzniku občanské společnosti. Dochází k hromadění bez radosti,

téměř všechen zisk se reinvestuje. Proto dochází spíše k neustálému růstu, než

k přeměně bohatství v moc. Ctnost jednotlivců je pro občanskou společnost velmi

výhodná. Ctnost jako cíl státu je podle Gellnera pro svobodu katastrofou. Tyto

uvedené rysy protestantské a občanské společnosti podle A. de Tocquevilla umožnily

demokracii v Americe.

 

  1. Ideologický pat

V patu ve vzájemné toleranci jako v Anglii se mají octnout nekompromisní příznivci privatizace ctnosti a staré společensky zakotvené a adaptivní ritualistické náboženství.

 

  1. Politický pat

Byl umožněný hospodářským růstem. Směs monarchie a republiky, kterou Adam Ferguson obdivoval v Anglii, vedla k jedinečnému zdokonalení vlády zákona.

 

 

E. A. Wrigley napsal knihu: People, Cities and Wealth. Klasičtí ekonomové v ní byli

považováni za proroky nastupujícího kapitalismu. A. Ferguson se zajímal spíše o rozpory

politické než o ekonomické. Pesimismus byl vyvrácen ohromnou expanzí výrobních sil,

jako důsledku vědecké technologie. V 18. století vítězí komerční společnosti nad

kořistnickou. Odehrává se revoluce obchodní, politická a vědecko-technická. Naopak

soutěživá modernizace islámu vedla k vítězství vysokého islámu. Občanská společnost

poskytuje takovou moderní svobodu, které se mohou těšit i lidé neostražití.

 

 

9.

 

Východ je Východ a Západ je Západ

 

Na geografické rozmístění výskytu sociální atomizace mají ve svých úvahách protikladné

názory například Machiavelli a Tocqueville. Uvažují například o obtížnosti výbojů západních

a východních společností.

Amir Abd El Kadir byl venkovan, který vybudoval alžírský stát proti Francouzům na troskách

po Turcích. Vládl Alžíru několika málo muži, zatímco Francouzi potřebovali k vládnutí

Alžíru 400 000 mužů.

Východní stát byl centralizovaný, k jeho porážce stačilo zničit centrum. Naopak podrobit si

řadu západních samostatných jednotek bylo naopak velmi obtížné. Západ existuje ve znamení

neustálé mocenské rovnováhy. V době Machiavelliho se starověkým lidem prý podobali

jenom Švýcaři. Muslimové měli rozsáhlé společenství poskytující obrovský rezervoár

soudržných komunit. Toto společenství bylo nuceno a schopno bránit se a vládnout si.

Muslimské komunity byly schopné řídit i větší společnost. Stát byl darem kmene městu.

Ibn Chaldún analyzoval tuto společenskou situaci jako fakt a jako jediný možný společenský

řád. Její oprávnění spočívalo ne v příznivých důsledcích, ale v nevyhnutelnosti.

(Podle Aristotela nemá smysl uvažovat nad něčím, co nemůže být jinak.) Machiavelli toto

muslimské řešení nemohl použít pro Evropu, protože na to nebylo dost Švýcarů.

 

V Evropě vznikaly moderní státy

 

  1. Barokní monarchistické.

  2. Participatorní

  3. „Demokratické“

Podle Tocquevilla byla jakobínská republika pokračováním a dokončením centralizačního

úsilí francouzské monarchie. Toto úsilí úctou k majetku připravilo půdu pro občanskou

společnost.

I ruská monarchie udělala v 19. století dojem na perského návštěvníka.

Perry Anderson je autorem knihy, zabývající se centralizací států, nazvané: The Lingeages of

the Absolute State.

 

 

 

 

10.

 

Politická centralizace a ekonomická decentralizace

 

 

Ekonomická decentralizace může být nutná, vytváří předpoklady občanské společnosti. Pluralistická společnost má obsahovat vyvažující rovnovážné mechanismy umístěné v ekonomické sféře, ve sféře hospodářské moci. Podmínkou fungování společnosti, v níž probíhá politicko-donucovací centralizace je to, že v donucovací sféře mnoho rovnováhy neexistuje. V tradičních společnostech někdy je pluralitní situace ve sféře udržování pořádku. Hospodářské a politické struktury nejsou odděleny od jednotek politických. Konfliktní politický pluralismus vyžaduje loajalitu členů jednotek, aby bojovali a riskovali život.

Loajalita členů politických jednotek bývá ritualizována. Moderní průmyslová společnost má auru celkové komunity, národního státu, zachování základního politického řádu. Tato aura nepřísluší volitelným a nedůležitým subjednotkám. Loajalita okresu nebo fotbalovému mužstvu se nevyžaduje. Příslušníci různých klubů nebo okresů se navzájem navzájem nevylučují z veřejného života. V antických společnostech by taková situace byla těžko přijatelná, v moderních společnostech však přijatelná je. Člověk může vazby k okresu nebo ke sportovnímu klubu přerušit bez hanby a stigmatu.

Lokálním jednotkám v moderní společnosti chybí adekvátní váha. Svoboda bez pluralismu a bez mocenské rovnováhy je nemožná. Zmíněná mocenská rovnováha nemůže být politická, ale musí být ekonomická. Existuje také ideologický pluralismus. Hospodářský pluralismus je podmínkou hospodářského růstu. V tom je i důvod nevýkonnosti komunistických ekonomik. Je potřeba v sociální struktuře udržovat pozici subjednotek. V komunistických ekonomikách je inovace a výkonnost inherentně podvratná.

Není pravda, že by v průmyslové společnosti stát měl být jenom „nočním hlídačem“, starajícím se jenom o pořádek a ochranu a vše ostatní by nechával „trhu“. Z ničeho to nevyplývá. Snad by to fungovalo jen v Británii 18. Století při objevení 1. Průmyslové společností s nerozvinutou technikou, která ještě nedokáže rozvrátit společenský řád. Nepřímé důsledky moderní techniky jsou totiž hrozivé. Musí se o ně zajímat společnost jako celek. Důležitou otázkou je morální legitimita a přijatelnost nekontrolovaného trhu.

Zatímco první vynálezci byli většinou praktičtí mužové zdravého rozumu a byli oprávněně odměňováni, moderní vědci pracují na hranicích současné vědecké teorie. Moderní vynálezce je pouze posledním šťastným článkem dlouhého řetězu ostatních. V tom je rozhodnutí o míře příspěvku k vynálezu zpravidla nemožné. Vyvstává otázka koho tedy odměňovat? Odměny často dostávají „zasvěcení obchodníci“.

Co se týče odměňování hospodářských aktivit ne v přírodním, ale v sociálním prostředí, tak úspěšní operátoři se pohybují ve „spletitých chodbách ekonomického stroje“. Legitimita jimi získaného bohatství je nepřesvědčivá.

Mobilita moderní společnosti vede ke zrodu malých sociálních jednotek, zejména nukleárních rodin. Sexuální revoluce nukleární rodiny ještě zmenšila. V nukleární rodině jsou většinou oba dospělí zaměstnáni a nemohou unést zátěž péče o invalidního člověka. Morálně odpudivá je v bohatých společnostech osamělost invalidů a osamělost ostatních izolovaných členů společnosti. Proto je moderní společnost bez účinného sociálního zabezpečení nevýslovně odporná.

V moderních společnostech prochází rukama národní správy téměř ½ národního důchodu. Složitost a rozlehlost infrastruktury nebo obrany v nich vylučuje opravdu neutrální tžní situaci v nich. Tržní situace v nich je interakcí osobních zájmů a přirozeného prostředí. Rozdíl mezi úspěchem a selháním v nich vytváří informace. Informace týkající se politického vytváření a určení prostředí, které už není přirozené, má významné ekonomické využití.

 

 

 

11.

 

Ideologický pluralismus a liberální doublethink aneb konec osvícené iluze

 

 

Pro dobré fungování občanské společnosti je potřebná politicko-donucovací centralizace se

zodpovědností, rotací, nízkými odměnami pro ty, kdo jsou v aparátu a ekonomickým

pluralismem. Udržování pořádku by mělo spočívat v rukou jedince nebo skupinky činitelů.

Zůstává otázkou, zda ideologie by měla vyhovovat politické sféře s centralizací nebo

ekonomické sféře s jejím pluralismem?

Dlouhodobá zůstává diskuse o velkých iluzích a deziluzích osvícenství. Toto hnutí se snažilo

popsat a odsoudit společnost založenou na tyranii a pověře. Nahradilo vládu králů vládou

Rozumu a Pravdy. Podle osvícenství Zářivá Pravda měla způsobit vznik nového, svobodného

a šťastného řádu. Uplatnění Rozumu naopak vedlo k teroru a k napoleonské diktatuře. V 19.

století byl zastáván názor, že osvícenství a Velká francouzská revoluce zanedbaly zákony

dějin a společnosti. Analýzy a formulace těchto zákonů se ujal marxismus. Jeho aplikace na

společnost vedla k tyranii, nevýkonnosti a ubohosti. Marxistické státy se po 70 letech

zhroutily v dějinách nevídaným způsobem. Nikdo se při tom nepokusil marxismus výrazněji

bránit. Zastánci marxismu se vyznačovali oportunismem a šovinismem.

Podle Gellnera svobodný řád není (paradoxně) založen na pevném přesvědčení, ale na

doublethinku. Společenské zákony v pevném přesvědčení buď neexistují, nebo je nikdo

neobjevil. Nadřazený typ pravdy pro vědu je nestálý a propojení pravdy s žitým světem

kolísá. Svět vážných úvah není světem běžného života.

Mechanismus vytvářející základy kognitivního a vědecko hospodářského růstu (na němž je

moderní společnost závislá, vyžaduje pluralismus mezi kognitivními objeviteli a mezi

výrobci. Tento mechanismus je neslučitelný s prosazováním společenského konsenzu. Pokus

o jeho prosazení v marxistických společnostech vedl ke katastrofě: napomohl konečné

desintegraci.

 

Staré imperativy společenského života:

  1. Lidé žijí ve stejném světě.

  2. Lidé mají (aspoň zčásti) společné zájmy.

  3. Lidé mají svoje rituály.

Takový společný svět stále existuje, ale má menší moc.

 

V moderních společnostech platí:

  1. Účast v rituálech je dobrovolná

  2. Experimentování s pojmy se toleruje

  3. Společný svět je provizorní, a nelze jej brát velmi vážně

  4. Uplatňuje se doublethink (v orwellovském smyslu)

 

Typický a neuniknutelný stav nové ideokracie je „doublethink“, který:

 

  1. Vyznávají příslušníci nové víře odevzdané tyranie s vnější i vnitřní věrnosti dogmatu

  2. Je úrovní, na níž si plně lze uvědomit, že potvrzované je nesmysl.

 

„Doublethink“ charakterizuje nový liberalismus. Rodí se z:

 

  1. Úbytku přesvědčení.

  2. Neúspěšné Ummy.

  3. Kompromisu mezi věřícími a oportunisty.

  4. Rutinizace věřících.

  5. Absenci sdíleného a jednoznačně podporovaného přesvědčení.

  6. Vyžadování společných pochyb.

  7. Obrat dovnitř: Uznání legitimity a závaznosti základní pochybnosti.

 

 

Podle Tocquevilla demokracie v Americe je podmíněna pevnou vírou individualistů. Podle

něj je vnitřní autorita efektivnější než vnější. Tento názor může vést i ke skepticismu. Pevná

institucionalizace občanské společnosti je založena na rutinizaci této víry. (Včetně uznání, že

nikdo nevlastní monopol na pravdu).

Vnitřní autorita vede k nejzazší suverenitě individuálního zkoumání a tím ke skepticismu.

 

 

12.

 

Modulární člověk

 

Gellner srovnává výhody a nevýhody modulárního člověka s modulárním nábytkem.

 

Autor vyjmenovává alternativy pojmu občanská společnost:

 

  1. Přísná islámská Umma.

  2. Světská marxistická Umma.

  3. Komunální, na rituálu založená fustelovská společnost.

  4. Soteriologická, na doktríně založená fustelovská společnost.

 

Gellner tvrdí, že občanská společnost potřebuje modulárního člověka. Proti tomu v

Durkheimově, organicistní a komunalistické sociologii je ve většině kontextů člověk výrazně

nemodulární, je označený stylem určité kultury.

Společenské smlouvy se vyznačují kruhovou logikou, k jejich zajištění je potřeba metasmluv,

atd. Je potřeba člověka zobecnělého, ke smlouvě nakloněného, který bere své sliby a závazky

vážně.

Na začátku člověk není modulární, vztahuje se k nezávislé a rituálně rozvrhnuté totalitě.

Jeho slib musí být proveden dramaticky, s fanfárami a svědky, hudbou, tancem a obětí.

Jeho slovo je zárukou (když při jeho vyřčení teče krev).

Někdo považuje příslušníky segmentárních společností za proradné.

Občanská společnost je schopna mít vedle sebe:

  1. Atomizaci, individualismus bez politického „vykleštění“.

  2. Sdružení lidí bez dusivé povahy.

 

Nemodularita zavádí potřebu posuzovat praktiky v rámci mnohonásobných, nepostižitelných,

složitých úvah o jejich participaci na nedělitelné, „organické“ kulturní totalitě.

Romantický člověk prožívá hodnoty kulturní.

Utilitární člověk prožívá vztahy: má dáti x dal.

Důležité jsou politické důsledky modularity: Modulární člověk je schopen zapojení

do netotálních účelných sdružení a institucí.

Tržní společnost pracuje s měnícími se cenami, seskupeními a názory, jejichž změna je možná

bez porušení morálního řádu.

Morální řád a vědění se nezavazují k souboru rolí, vztahů a praktik.

Sdružení modulárního člověka jsou výkonná a nestrnulá.

Občanská společnost se vyznačuje výkonností, pružností, specifičností, instrumentálností

a také platností smluv i bez ritualizovaného postavení a bez členství ve skupinách.

Modularita lidí zajišťuje neutlačující vyvažující instituce a sdružení. Nábožensky významné

je řádné chování nezávislé na vnějších sankcích. V určitém smyslu příslušník segmentární

společnosti je modulární. Modulární člověk pomáhá občanské společnosti vzniknout.

Modulárnost a segmentárnost člověka a společnosti je zaměnitelná.

Proti tomu u Durkheima se setkáváme se solidaritou mechanickou. Vznik člověka

segmentárního, holistického, rovnostářského, hierarchického, je ústředním problémem

občanské společnosti. Takový člověk bývá schopný soudržnosti proti státu i vykonávání

obrovského spektra úkolů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

13.

 

Modulární člověk je nacionalista

 

 

Předpokladem občanské společnosti i průmyslového zázraku je modularita moderního

člověka.

Občanská společnost je hroznem sdružení a institucí, které jsou dost silné, aby zabránily

tyranii. Je možno do nich svobodně vstoupit i z nich svobodně vystoupit.

V Maroku v roce 1956 do politických stran vstupovaly klany a náboženská hnutí

s obětováním býčka. Charismatická komunita trestá odpadlictví smrtí.

Rushdieho aféra ukazuje, jak je morální intuice Ummy zcela jiná než instituce Západu.

 

Problematické důsledky modularity jsou:

 

  1. Záliba v jasném myšlení se musí pěstovat.

  2. Pěstuje se jasné karteziánské myšlení, které problémy odděluje.

  3. Intelektuální schopnosti jsou nezbytností.

  4. Slovo není závazkem.

 

Cenou izolace aktivit ve spojení modularity s karteziánstvím je fragmentace. Fragmenty

(v nichž dochází k „odcizení“ či „rozčarování“) nejsou vroucí integrovanou součástí „totální

kultury“. Moderní společnost se vyznačuje kulturní homogenitou, rovností a zaměnitelností

občanů. Staré segmentární společnosti bránily hranice mezi segmenty (mluvení a chování se

odehrávalo podle postavení ve společenské hierarchii). Imperativ kulturní homogenity jde

proti (nebo se neúčastní) podstaty tradiční společnosti. Tento imperativ kulturní homogenity

je nejvlastnější podstatou nacionalismu!

V říši modulárního člověka musí být pojmový aparát standardizován, ne lokalizován!

Sémantická práce na standardizaci idiomu je podstatou příjmu a přenosu zpráv mezi

anonymními jedinci masové společnosti. Rovnost lidí před Bohem odpovídá reflexi rovností

krajních bodů komunikační sítě. Komunikace probíhá v homogenní společnosti často tak, že

identita partnera není známa. Jde o komunikaci v nekontextovém, společném, kodifikovaném

souboru symbolů. Lze tedy konstatovat, že modularita lidí rarí cestu společnosti občanské i

nacionalistické.

 

Modularita dále znamená:

 

  1. Že poprvé ve světových lidských dějinách se vysoká kultura stala pronikavou a operační kulturou celé společnosti.

  2. Mají se kulturně a politicky definovat limity společnosti.

  3. Umožňuje to nákladná vzdělávací mašinerie.

  4. Je nutný politický ochránce, pokladník a kontrolor kvality.

  5. Stát má monopol na legitimní násilí i na kvalifikační akreditace.

  6. Nacionalistický sňatek státu a kultury.

  7. Hranice vlastní kultury pro průměrného člověka ne hranicemi světa, ale zaměstnatelnosti.

  8. Získaná kultura je nejvyšším majetkem či investicí.

  9. Existence jednotky identifikující se s určitou kulturou.

  10. Tato identifikace s určitou kulturou je nejpalčivější politickou starostí modulárního

jednotlivce.

  1. Nejhlubší identita modulárního člověka je určena vzdělanostní kulturou.

  2. Modulární člověk je nacionalistou z hlubokého, ale často nejasného, ocenění svých zájmů.

  3. Před modulárním člověkem je možná jen změna vlastní kultury nebo změna politické jednotky. Zde je nutno hledat kořeny divokého nacionalismu 19. a 20. století.

 

 

 

 

14.

 

Přítel či nepřítel?

 

Jsou občanská společnost a nacionalismus přáteli nebo nepřáteli?

 

Z čeho vzniká lidská modularita:

 

Z protestantismu v praxi vědomým odříkáním a sebeřízením. Donucovací společnost se

proměňuje ve společnost výrobní.

Raný nacionalismus je krotký, ten je s občanskou společností spíše ve spojeneckém vztahu.

Raný nacionalismus byl například proti:

 

  1. Imperialismu francouzského dvora.

  2. Britskému komercionalismu.

  3. Univerzalismu bezkrevného osvícenství.

 

Pozdější filosofická antropologie nacionalismu je agresivnější, pak i zuřivá až vražedná.

Původní liberalismus a nacionalismus měly společného nepřítele: barokní absolutistický stát,

nepovolující poddaným mnoho svobody a participace. Centralizovaný a byrokratizovaný

barokní stát se neodvážil dotknout privilegovaných hodností a pozic.

 

Širší svobody pro jednotlivce, občanská práva modulárního člověka a větší rovnost kultur jsou

prezentovány společně jako by měly vzájemnou afinitu. Odpovídají jim společné snahy o

hlubší lidské naplnění.

 

V roce 1848 byli liberalismus a nacionalismus spojenci a bratry. Např. v Čechách té doby

převládal trans-etnický patriotismus vznášející požadavky kulturní rovnosti. Později se

liberalismus od nacionalismu oddělily: Individualismus modulárním člověkem byl

nepřátelský kultu komunity.

Habsburkové tušili, že nacionalismus bude pro jejich multietnickou říši katastrofou. Proto

nejpreciznější formulace liberalismu 19. století pocházely z Vídně.

Při obraně nově vytvořené vysoké kultury se nacionalismus obrátil proti liberalismu více než

liberalismus proti nacionalismu. Ve střední a východní Evropě vznikla nová vysoká kultura

z kultury rolnické. Pro sňatek státu a kultury musely být oba teprve vytvořeni. Nacionalisté byli nepřátelští vůči soupeřícím kulturám i vůči bezkrevnému kosmopolitismu, v němž nacionalisté viděli spojence politického centralismu.

 

 

 

15.

 

Evropské časové zóny

 

 

Způsob projevu evropských nacionálních aspektů modulární humanity se lišil od regionu k regionu. S ohledem na komplikace v Evropě lze určit 4 „časová pásma“, v nichž západ je méně problematický než východ:

 

  1. Zóna evropského atlantického pobřeží

  1. Od pozdního středověku šlo o silné dynastické státy, které zhruba odpovídaly kulturním oblastem.

  2. Došlo k časnému sňatku státu a kultury.

  3. Přizpůsobení kulturním hranicím bylo většinou bezproblémové.

  4. Nacionalismus se snažil rolníkům dosadit dvorské nebo městské vzorce.

  5. Západní státy nepotřebovaly buditele.

  6. Národním poutem byla navozena zapomnětlivost.

 

  1. Oblast Svaté říše římské

  1. Obsahovala mnoho drobných jednotek.

  2. Byla výjimečně politicky fragmentována.

  3. V době příchodu nacionalismu už Svatá říše římská neexistovala.

  4. Minimálně od reformace existovaly drobné, dobře vybavené, kodifikované a normativní vysoké kultury.

  5. Kulturní nevěsta byla připravena, hledal se stát-ženich.

  6. Existovala potřeba budovat politické zřízení, ne kulturu.

  7. Nejpotřebnější věcí byla politická změna.

  8. Bylo nutno vyvinout vojenské a diplomatické aktivity.

  9. V 2. polovině 19. století byl úkol splněn.

 

  1. Další „časová etapa“

  1. Děsivá směsice odlišných kultur, promíchaných geograficky, sociálně, politicky, nábožensky, bez koherence, bez vzájemné podpory vzdělávacích institucí.

  2. Bylo potřeba vytvořit kultury i politická zřízení.

  3. Nacionalismus začal s polonormativní a polodeskriptivní etnografií, šlo o něco mezi záchrannou operací a kulturním inženýrstvím.

  4. Bylo nutno mnoho lidí asimilovat, vyloučit nebo zabít

 

  1. Evropská zóna odpovídající carské říši

  1. Podobná 3. zóně, ale jenom do konce 1. světové války

  2. V roce 1917 carská říše ustavena (s obrovskou nemilosrdností) znovu, ale s novým vedením a sekulární ideologií (nadanou horlivostí i mesianismem).

  3. Byla vytvořena sekulární Umma.

  4. Pod Leninovým vedením probíhala „obrácená reformace“.

  5. Původní marxistická nauka (jako „jediná pravda, která měla spasit svět“) neobsahovala podněty k vytvoření privilegovaného kněžstva.

  6. Lenin (jako „marxistický Ignác z Loyoly“) potřeboval zvláště oddaný a disciplinovaný náboženský řád.

  7. Moskevský čas se po r. 1945 rozšířil k Jadranu a Labi.

 

16.

 

Rozmanitost nacionalistické zkušenosti

 

 

 

Normálním lidským stavem je 3. zóna, ve které kultura pojišťuje společenské postavení, ale

nepojišťuje politické hranice; může to být i naopak.

 

Přechod od tradice k nacionalismu: Dynastické státy jsou budoucí národní státy. Dobře

kodifikovaná vysoká kultura je přítomna nahodile.

 

V letech 1820 až 1918 nebyl kromě Balkánu nacionalismus moc silný.

V letech 1918 až 1930 zuřil v Evropě nacionalismus zničující. Malé národní státy (kromě

Finska) Stalinovi a Hitlerovi moc neodporovaly.

V hitlerovském Německu vřela směs komunitní a biologické ideologie.

 

 

17.

 

Souhrnně o východní zóně

 

V 2. polovině 80. let 20. století se nová sekulární spasitelská ideologie zhroutila kvůli:

 

  1. Vnitřní opozici

  2. Ztrátě přesvědčení a nervů v centru

  3. Zaostávání ve zbrojních a konzumních závodech

 

Zbrojní a konzumní závody si vyžádaly liberalizaci marxistického bloku. Vůdcové nechtěli

zastavit průběh této liberalizace. Naštěstí nechtěli použít extrémní prostředky k jejímu

zastavení (těmto vůdcům už nemilosrdnost nebyla vlastní). Po ekonomické porážce hrozil

návrat komunistických vůdců k izolaci a k vydírání. Kolektivní sebevražda pořád připadala

v úvahu.

Za morální zdrženlivost musíme být komunistickým vůdcům hluboce vděčni.

 

Autoritářský režim se částečně zhroutil a ukázal:

 

  1. Touhu po občanské společnosti.

  2. Silné etnické vášně.

Zajímá nás interakce a relativní síla těchto dvou uvolněných faktorů.

 

Ukázalo se, že realizovat ekonomické a politické stránky občanské společnosti je velmi

složité. Politické strany v těchto zemích východní zóny se staly kluby intelektuálů bez

obyčejných lidí. Ukázalo se, že je možno stimulovat takové ekonomiky, které mají tendenci

existovat i ve většině diktatur. Ukázalo se také, že je zásadní rozdíl mezi spolčením v malé

hospodě a opravdovým otevřeným trhem, který potřebuje podnikatelskou třídu a instituce.

 

Etnická sdružení zahrnující pevnou organizaci s pobočkami, společné symboly a smýšlení

s uznávaným respektovaným vedením byla stvořitelná na nacionalistickém principu velmi

rychle a efektivně.

Modulární člověk se horlivě identifikuje se svojí zřetelnou kulturní kategorií. Modulární

člověk zajišťuje konvergenci institucionálního milieu s kulturou.

 

Spící etnicita se probouzí velmi lehce. Jelcin proti Gorbačovovi výhodně použil etnicity jako

zbraně proti centralismu. Gellner se ptá: Jakou cenu za to bude nacionalismus požadovat?

 

Občanská společnost je potřebnější než etnicita, ale probouzí se těžko.

 

 

 

 

18.

 

Poznámka k atomizaci

 

Na atomizaci lidské společnosti lze pohlížet s nadějí i obavou.

Je možné umělé zapojení atomizovaného člověka do kooperativních sdružení?

Přirozená pospolitost, kterou modifikuje propracovanější společenský řád, poskytuje

jednotlivci více prostoru.

Podle Poppera metody v Platónově Ústavě k zajištění stability a trvání se podobají metodám

Ummy. Platón anticipuje atomizaci a dezintegraci společnosti před završením tyranie. Je to

důsledek a průvodní jev ideologického pluralismu a liberalismu. Bariérou proti tomu je

Rozum myšlený společensky, logicky a psychologicky, podporovaný vírou, hierarchií a

disciplínou. Avšak Platónův rozum není rozumem moderních empiriků.

 

Ibn Chaldún, který žil a psal ve 14. století, se podobá Platónovi. Je však sociologicky

realističtější než Platón. Atomizace podle Ibn Chaldúna není patologická, ale je přirozeným

následkem rozvinutí civilizace na město s rozvinutým hospodářstvím a s dělbou práce. Podle

něj je tyranie následkem městské atomizace.

 

Platóna zajímal a inspiroval polokomerční městský stát. Platón nabízí recept k záchraně

morálně degenerovaných. Ibn Chaldún, který je více pozitivistickým sociologem a

normativním filosofem, prohlašuje, že neexistuje způsob, jak se vyhnout ceně za urbanizaci.

Ibn Chaldúnovi nepřišla na mysl existence občanské společnosti v rámci měst. Ibn Chaldún

neuvažoval o modulárním člověku, schopném loajality, soudržnosti a politické efektivity.

 

Marx se k tématu atomizace vyjadřoval relevantně, ale ne příliš koherentně. Připisuje

atomizaci trhu, ale atomizace pro něj není jednoznačně špatná. Marxovy hodnoty a výchozí

filosofická antropologie jsou podivnou směsí komunalismu a anarchie. Jinak trh je podle

Marxe opravdové společnosti protikladný.

 

Společenská anarchie má podle Ibn Chaldúna původ v přírodní divočině a podle Marxe je z

Industriálního tyglíku.

Podle Marxe atomizace proletariátu z něj činí nástroj k osvobození lidstva. Předstíraná občanská společnost podle něj připravila práci o vnitřní význam a o všechna spojení s morální komunitou. Trh je podle Marxe formálně spravedlivý a svobodný, ale k někomu je příznivější. Podobně stát je strážcem fair play, ale skrytě slouží příjemcům zisku formálně rovným, ale jinak značně nerovných procedur občanské společnost. Tato Kalvárie očišťuje proletářského člověka a umožňuje mu obnovit svět, ve kterém bude mít práce opět smysl.

Podle Marxe v novém řádu, ustanoveném proletariátem, je automatická harmonie kombinována s naprostým individualismem a lidé jsou osvobozeni od omezení společenských rolí. Podle Marxe atomizace a úplná svoboda nevyvolávají potřebu autority jako bariéry proti chaosu a násilí. Tento ideál může být založen na obrazu umělecké bohémy, žádný časový rozvrh nebude překážet plánům svobodné a spontánní práce a polymorfní činnosti jednotlivců.

 

U Marxe je atomizace ve specifikaci mechanismu společenského vývoje a v pomoci při definování ideálního stavu, který dává smysl odvržení současného stavu. U Marxe má atomizace zřejmě pozitivní a negativní aspekt. U Durkheima jsou atomizace a anomie strašáky moderní společnosti.

Během krize obnovující požadavek na vznik občanské společnosti , byl obraz atomizace obzvlášť realistický. Atomizace starověkých měst nevedla k Platónem obávané demokratizaci celé společnosti, ale vedla ke vzniku světového náboženství.

 

V důsledku muslimské politické lenosti se autonomní města buržoazních režimů se v muslimském světě neobjevila. Otomanská muslimská společnost nedovolila výrobnímu elementu účastnit se vlády. V muslimském světě se ani proletariát ani buržoazie neobjevily v marxovském „totálním tyglíku“.

Reálný socialismus komunistického světa měl vést k uzdravení společnosti, ale vyvolal úplnou atomizaci společnosti.

V moderním světě je velká atomizace snadno uskutečnitelná. Naopak absolutistické státy

nedokázaly prostoupit celou společnost, lokální kontrolní instituce v nich nabývaly určité

autonomie.

V reálném socialismu každý žil v politické a hospodářské špíně. V reálném socialismu se stala

technicky proveditelnou úplná atomizace společnosti. Odpovídaly tomu smutné výsledky

SSSR a jeho satelitů.

 

Umma je uskutečněním jedinečného a rovnost definujícího Zjevení, je charismatickou

Komunitou, usiluje o zajištění pozemské spravedlnosti, prý se snaží o potlačení korupce a

cílem státu je ctnost. Atomizace je k prosazování těchto cílů použitelná.

 

Vlastnosti marxistického Zjevení:

 

  1. Jedinečnost Zjevení potlačila politický pluralismus.

  2. Ekonomický pluralismus byl vyloučen obsahem doktríny.

  3. Výsledkem byl svět, ve kterém vítěz bere vše.

  4. Dalším výsledkem byl nemilosrdný boj o kontrolu jediné jedinečné hierarchie.

  5. Dalším výsledkem byla černobílá totální kvalita politiky. Později režim změkl a poraženým politikům nabízel místo popravy důchod. To vedlo k celkové erozi víry.

  6. Status Ummy celého řádu kladl enormní nároky na absolutní moralitu.

  7. Nadřazenost existenciální či třídní spravedlnosti nad formalistickou procedurální slušností odpovídala kruhové argumentaci.

  8. Poražení byli hříšníci, heretici a nepřátelé lidu.

  9. Zvyk pravidelného přejmenovávání náměstí, tříd, mostů, nádraží, byl komický

a nedůstojný.

 

 

 

 

 

19.

 

Konec morálního řádu

 

 

V důležitém, sociologickém a nehodnotícím smyslu byl bolševický systém morálním řádem,

v němž politická moc byla strážcem absolutní spravedlnosti. V komunistickém systému byly

úzce spojeny pravda, moc a společnost. Proto opozice vůči politické moci byla hlubokým

narušením morálního řádu a byla stíhána důrazným zatracením. Občanská společnost byla

považována spíše za amorální řád.

V marxistickém zřízení byla potřebná inherentně věrohodná intuice. Morálně a intelektuálně

přitažlivé bylo, že cílem dějin mělo být svobodné lidstvo a odstranění ekonomického

egoismu. Dalo se očekávat, že dosažení takového cíle bude složité a vyvolá opozici. Od

Condorceta a Hegela byla historie považována za Prozřetelnost.

Hlubokým konfliktem v dějinách bylo to, že Bůh zahrnuje Satana. Konflikt dával dějinám

povahu smysluplného dramatu. Nepřátelé jsou ve scématu dějin nezbytní, jsou hluboce a

opravdově špatní, vzývají např. formální svobodu, procedurální slušnost a lidská práva. Boj

proti takovým nepřátelům může být jen těžko milosrdný. Prý by bylo zradou nechat se oslabit

starostí o používané metody. Člověk může zkontrolovat ten či onen nejednoznačný fakt, ale

ne celek. Avšak karteziánský program znovuvytvoření světa bez předsudků není

uskutečnitelný. Prostor uvolněný nedostatkem logického nátlaku bývá doplněn nátlakem

společenským. Rozum nechává vše nepevným; jen iracionální tlaky poskytují obyvatelný

svět. Diktatury kvůli logické neadekvátnosti dostupného racionálního nátlaku moc

nepřekrucují data, hlavně zaplňují vakuum.

 

Za normálních okolností člověk (podobně jako Platón) předpokládá:

 

  1. Že hierarchie je do určité míry pravdivá.

  2. Respektovaní jsou respektováni právem.

  3. Roztřídění myšlenek je přibližně správné.

 

Manichejská ďáblova náboženství a cynické komunity jsou v dějinách vzácné. Je příjemné

věřit, že celkový globální řád je spravedlivý. Lidé často raději zatracují sebe (jakožto

hříšníky), než aby zatracovali systém, ve kterém žijí. (Osobní vina je snesitelnější, než odpor

proti kosmickému řádu.) Poslední realita zůstává dobrotivou.

 

Ideokratický totalitarismus (společnost výjimečná neposvěceností moci, spojením víry se

společenským řádem a oddělením faktu od hodnoty) uzavírá kruh pravdy, hierarchie,

společenských zásluh a společenské reality.

Průměrný člověk není filosofem, který by zkoumal vlastní svědomí, z pohledu přijatelnosti

svého kréda. Většinou je ochoten žít v rámci konvencí své lokální víry. Není ani nutně

cynický, ale přemýšlí o jiných věcech. To je pohodlný stav, který vyhovuje většině lidí.

A mělká víra se při změně mocenské rovnováhy může také změnit. To, že lidé často mívají

mělkou víru dokazuje, že navzdory víře v pekelný oheň, mohli hřešit.

 

Vznik občanské společnosti je prolomením kruhu mezi vírou, mocí a společností.

 

 

 

Může platit, že:

 

  1. Mohu bránit ta pravidla, která chci změnit.

  2. Loajalita nezahrnuje lehkověrnost.

  3. Společný řád není svatý.

  4. Zkoumání pravdy a závazků vůči společenskému řádu se odděluje.

  5. Morální řád je útěšný.

 

Na Západě ateisté a agnostici zapojující se do komunit věřících, z toho mají dobrý pocit.

 

Je příjemné:

 

  1. Vědět v co člověk nevěří.

  2. Že se člověk může zadními vrátky vrátit do stáda.

 

Instrumentální společenský řád není strážcem ani agentem absolutního.

Sekularizovaná společnost žije z nejednoznačností a z rozporů mezi nevírou a vírou.

Není pravda, že sekularizovaná nebo polosekularizovaná společnost žije z morálního kapitálu

předků.

 

 

20.

 

Z mezer direktivně-administrativního systému

 

 

Direktivně-administrativní systém není vynálezem Lenina ani Stalina, ale normálním stavem

lidské existence.

 

Společnost se může zabývat:

  1. Udržováním vnitřního řádu

  2. Vnější bezpečností

  3. Stupněm svého růstu

 

Bolševici zavedli direktivně-administrativní systém po triumfu výrobní společnosti.

Názor marxismu, že komunistická společnost vznikne spontánně, byl katastrofální.

Totální socialismus (v širokém smyslu) byl podstatnou součástí katastrofy.

Autoritativní nebo totalitní systémy, které tolerují autonomní hospodářství, neúmyslně

vytvářejí občanskou společnost. Liberalizace nesocialistických diktatur bývá relativně snadná.

Velmi slabá i velmi silná ekonomika musí být společensky ovládána. SSSR se snažil prosadit

novou společenskou formu shora. Po selhání marxismu se tam musí vytvořit občanská

společnost rychle. V občanské společnosti se běžně vyskytuje umlčená víra i dobře míněný

skepticismus.

 

V knize chybí kapitoly 21. a 22.

 

 

 

 

 

 

23.

 

Vstříc žádoucí nesvaté alianci

 

 

Mezi SSSR a USA v letech 1945 – 1989 hrozila „Mutually Assured Destruction“

 

Bez jaderné hrozby by se rozpoutala 3. světová válka s množstvím lokálních krizí. Člověk

opravdu může vyhrožovat něčím, co by znamenalo i jeho sebevraždu! V uvedeném období

byly vedeny pouze zástupné války ve 3. světě. Tyto zástupné války byly skvěle uskutečnitelné

a časté. Většinou probíhaly v takovém terénu, ve kterém technika nehrála velkou roli.

Velkou roli hrála naopak:

 

  1. Odevzdanost.

  2. Schopnost snášet i tvrdé podmínky.

  3. Bezohlednost organizace.

  4. Disciplína.

  5. Přesvědčení.

 

Marxismus ve světě nedokázal být kalvinismem společného a soutěživého hospodářského

růstu. V Indočíně, v Alžíru a v Afgánistánu byla technicky vyspělejší země poražena, což

uštědřilo důkladnou lekci i zámořskému kolonialismu.

 

Současné zbraně, které mohou použít jenom nejbohatší země, jsou hrůzně. Velkým

nebezpečím je to, že se ke zbraním hromadného ničení nebo zamořování múže dostat stále

více států.

 

Přežití lidstva může být umožněno pouze ustavením světové autority (něčeho jako světové

vlády), která dokáže zabránit jakékoliv skupině možnost vydírat. Gellner varuje, že politická

vůle k tomu může vzniknout až po nějaké strašné nukleární válce.

 

V roce 1994 existovala potřeba centrální světové autority i realistická společenská základna

pro její zrod. Režimy 3. světa jsou značně odlišné a některé velmi nebezpečné.

 

Malé diktatury:

 

  1. Snadno získávají vojenské a policejní vybavení.

  2. Nemají zájem na pokroku ovládané země.

  3. Válčit se jim moc nechce, protože je to drahé a riskantní.

  4. Jsou reálně odhodlány vydírat moderními zbraněmi.

 

Obrat k občanské společnosti snižuje pravděpodobnost vydírání moderními zbraněmi.

Rok 1989 byl rokem kulminace výrobních hodnot nad hodnotami jinými. Ve studené válce

bylo poprvé v dějinách dosaženo válečného vítězství výhradně ekonomicky.

 

Čínské vedení úspěšně experimentuje s ekonomickou liberalizací bez liberalizace politické.

Vybralo si tak vlastně ideologicky oportunistickou vývojovou diktaturu. Naproti tomu ruská

liberalizace v situaci ekonomického úpadku, byla sebezničující.

Mohla by konzumní ne-svatá aliance založit „světovou vládu“?

 

24.

 

Demokracie nebo občanská společnost

 

 

Zůstává otázkou, zda v transformaci východní Evropy v letech 1985, 1989 a 1991 měla větší

vliv demokratizace nebo občanská společnost. Podle Gellnera je pro transformaci vhodnější

občanská společnost, neboť demokracie bývá naivní a nutí obyvatele, aby ji brali vážně.

Společnost bývá založena na víře v transcendentní základy hodnot, dědicem těchto

transcendentních základů hodnot bývá lidská vůle. Kultura a společenské instituce jsou spíše

osudem než volbou, přičemž kulturu lze také chápat jako systém předsudků. Demokracie není

přítomna, je-li souhlas jejích členů přebit nebo ignorován. Demokracie a trh jsou velmi

vhodné pro rozhodování.

Je vůbec demokracie zakořeněna v lidské přirozenosti? Obecně člověk potřebuje komunitu.

Společnosti a komunity jsou vybaveny systémem rolí. Proto jsou také demokratické.

Jaký osud kastovních systémů můžeme očekávat v moderní společnosti? Jihoafrický apartheid

neuspěl. Obecně společnost spjatá s expandující technickou a kognitivní základnou nemůže

své vnímání světa zmrazit.

 

25.

 

Historický přehled

 

Společenská existence lidí může být uspořádána do:

 

  1. Malých do sebe uzavřených skupin

 

Vyznačují se nízkou úrovní techniky a dělby práce. V nich udržování řádu a bezpečnosti je

spojeno s touhou po zvyšování produkce. Neměly kapacitu k tomu, aby se staly rozsáhle a

radikálně nerovnostářské.

 

  1. Jednotky velkého rozsahu

 

Skládají se z komunálních elementů a vyznačují se praktickým a rituálním náboženským a

kognitivním životem.

 

  1. Světová a polosvětová náboženství

 

Náboženství definuje hranice komunit i pravdy. Vznikají teokratické Ummy. Puritánská

Umma může přát svobodě.

 

 

Protireformace i komunismus v podobě leninismu jsou oboje zhoubné. Následky protireformace se napravovaly déle než následky leninismu.

 

Občanská společnost jako nástroj akademické analýzy se později stává zvučným politickým sloganem.

 

 

 

26.

 

Vyhlídky do budoucnosti

 

Mechanismus přirozeného výběru nepracuje ve prospěch některého společenského řádu.

Protireformace i bolševismus jím byly krutě potrestány. Tyto hierarchické ideokracie

odvrhovaly inovace v zájmu stability, což se jim historicky vymstilo. Ve 20. Století převládla

touha po technologicky rozvinuté produktivní konkurenci. Tou šlo i udržovat stabilitu. Ve

východní Asii jsou neindividualistické technicky vyspělé společnosti a nevadí jim to. Japonci

vyvrátili staré sociologické tvrzení, že průmyslová společnost potřebuje pružný trh práce.

Ukazuje se, že pozdní industrialismus je slučitelný s feudálním smyslem pro loajalitu

a hierarchii. Individualismus se tak může stát nadbytečným. Avšak s centralizací bolševického

typu je ekonomický dynamismus neslučitelný. I to, že se Východoasijcům podařilo překonat

západní kapitalismus, spoluzničilo bolševismus. Gellner píše, že:

„Anděl přinášející smrt ekonomické nevýkonnosti nepřilétá vždy ve jménu svobody.“

Hospodářské výsledky muslimských společností bývají průměrné. Avšak co se s nimi stan

po vyčerpání zásob ropy?

Podivným případem, v němž na islámu existuje občanská společnost, je Turecko. V něm

funguje cyklický systém způsobující, že demokracie přivádí k vítězství pronáboženské tendence.

 

 

 

27.

 

Vnitřní problémy

 

 

Společnosti, které chtějí ustavit občanskou společnost, se dostávají do značných problémů.

Rozšířená a značná touha občanskou společnost získat, je povzbudivá. V Rusku Umma selhala, ale podle Gellnera by kompromis mohl uspět (psáno v pol. 90. let). Podle Montesquieua tyranie stojí na neřestech, zatímco svoboda stojí na ctnostech. Soukromá neřest

může být považována za veřejnou ctnost.

Podle myslitelů Freda Hirsche, Davida Riesmana a W. H. Whytea drsný individualismus, který podporoval modulární společenský řád v 90. letech 20. století, rychle vyprchává.

Je kladena otázka po závislosti občanské společnosti na ekonomickém růstu. Občanská společnost s mnohočetností činnosti, standardů rozmanitosti vytváří systém iluzí mnoha žebříčků hodnot.

 

 

28

 

Škála možností

 

 

Občanská společnost by měla nést Marxův výsměch jako nejvyšší vyznamenání. Marxisté chtěli opravdovou komunitu, ale došli k návratu pravidel donucení. Marxisté v polaritě mezi individualismem a komunalismem myslí v chybné polaritě. Na marxismu se ukazuje, že člověk je také ideologickou bytostí schopnou intenzivní víry.

 

 

29.

 

Stanovení platnosti?

 

 

Pojem občanské společnosti nám pomáhá pochopit fungování společnosti vůbec a pochopit odlišnost od alternativních společenských organizací. Historické kořeny občanské společnosti jsou v městském státě a v politické centralizaci autoritářského státu.

Pojem občanské společnosti je nadřazen pojmu demokracie.

Gellner reaguje na Popperovu knihu: Otevřená společnost a její nepřátelé, když tvrdí, že částečnému historicismu se vyhnout nemůžeme. Občanská společnost je podle Gellnera spjata s naším historickým osudem (který je technický).

Nejdůležitějším faktem lidské existence i základem občanské společnosti je tvrzení, že pravda transcenduje kulturu.

Pro Západ je charakteristický kognitivní růst a odmítnutí absolutismu.

Kód kognitivního chování, které se objevuje s občanskou společností brání ukončit regres ospravedlnění a také odděluje fakta od hodnot.

 

 

 

Zpracováno podle knihy: Ernest Gellner: Podmínky svobody: Občanská společnost a její rivalové, kterou v Brně roku 1997 vydalo nakladatelství CDK.

Zpracoval Mgr. Pavel Šlégr