Palle Svensson: Teorie demokracie

Palle Svensson: Teorie demokracie

Zpracoval Pavel Šlégr

 

Svenssonova monografie analyzuje demokracii z hlediska historického, ideologického a

analytického.

 

Demokracie je pojem s mnoha významy, který se v historickém vývoji proměňuje, pojem,

jehož význam se liší pro jedince, skupiny, strany, národy a státy. Podle tzv. Ogdenova

trojúhelníku je potřeba rozlišovat termín, pojem a předmět. Celkově je demokracie pojmem

bez jediné autoritativní pravdy, který se neustále mění a v diskusi o něm se objevují i

normativní prvky.

 

 

Demokracii můžeme chápat jako:

1. Formu politického zřízení

2. Způsob života

3. Deskriptivní pojem

4. Normativní pojem

5. Pozitivní pojem

6. Negativní pojem

 

Demokracie z historického hlediska

 

 

 

 

Vláda může být přímá nebo zastupitelská.

 

Do 18. Století se pojem „demokracie“ chápal negativně jako „ okrádání bohatých chudými“.

 

Liberální demokracie počítá se zastupitelským politickým systémem. Hlasovací právo bylo

ze začátku úzké a omezené. Později došlo k rozšíření volebního práva i činnosti státu.

 

Aristotelovu argumentaci o demokracii převzal republikánský Řím.

 

R. A. Dahl rozlišuje 3 transformace demokracie:

 

1. Řecké polis

2. V 18. A 19. Století došlo ke ztrátě přímé účasti a rozšíření volebního práva

3. Současné změny k polyarchii

 

Dahl je skeptický ve vidění vývoje demokracie v supranacionálních a transnacionálních

„státech“

 

 

 

 

 

 

Demokracie v ideologické perspektivě

 

Základní hodnoty jsou: svrchovanost lidu

Politická rovnoprávnost (její nedosažení zdůvodněno deskriptivně a

normativně)

 

 

 

Liberalismus: svoboda jednotlivce

ochrana proti zneužití moci státem

 

Konzervatismus: pochybnost o racionálnosti lidí, rozumu a schopnosti rozhodovat

hodnotou je stabilní, klidný, mírný vývoj společnosti

spoléhání na tradice a na zkušenosti z minulosti

naznačena skepse vůči demokracii

 

Socialismus: zdůrazňuje slabiny a nedostatky kapitalistické třídní společnosti

cílem je zničení kapitalismu

 

Anarchismus: odmítá politickou moc, stát a demokracii

 

 

Demokracie v analytické perspektivě

 

R. A. Dahl: Demokracie a její kritici (1989)

 

Předpoklady demokracie: týkající se politického řádu

ospravedlňující politický řád

 

Polyarchie (Dahl): jde v ní o míru přiblížení konkrétní demokracie ideálním podmínkám.

 

Demokratický proces:

Kritéria ideální politické rovnosti:

 

1. Rovnost hlasů

2. Aktivní účast

3. Posouzení na základě dostatečných informací

4. Věcné určení projednávaných záležitostí

5. Kompetentnost

 

Ideál a realita: Demokracii lze studovat a analyzovat pojmově a logicky.

 

Klasická demokracie:

Demokracie v Athénách:

 

Solón: Jediným pánem je zákon.

Kleón: Demokracie z lidu, lidem, pro lid.

Hérodotos: Slovo „Demokracie“.

Periklés: řeč o demokracii.

Hlavní znaky athénské demokracie:

 

1. Politická rovnoprávnost (pro dospělé muže narozené v Athénách)

2. Přímá účast (bez volené reprezentace)

3. Metody výběru kandidátů do veřejných funkcí: losem kdokoliv, volbou vojevůdci

4. Krátké funkční období: max. 1 rok, z toho plynula nestabilita

 

Platón a Aristoteles: kritizovali řecký typ demokracie.

 

Typy politických režimů:

 

2 dimenze Platónovy a Aristotelovy typologie ústav: 1) Počet vládců

2) Charakter režimu

 

Podle Platóna demokracie byla hlavně odpudivou anarchií.

 

Politická svoboda: právo jednou vládnout a jindy být ovládán.

Tzn. podle Platóna a Sókrata nenutit nikoho, aby vládl, ani aby byl ovládán.

Podle Platóna svoboda a rovnoprávnost jsou pochybné a mohou způsobit dezintegraci

společnosti.

 

Osobní svoboda: právo žít jak chci

v demokracii oddělené sféry veřejná a soukromá

občan „vyplňuje rámec“ tvořený státem

životní úlohou občana je maximální využití schopností a nadání pro

společnost

 

Vláda většiny je vládou amatérů, Platón a Sókratés chtějí vládu odborníků.

 

Smíšené politické zřízení

 

 

Platón odmítal demokracii spíše normativně

Aristoteés odmítal demokracii spíše empiričtěji a kategoričtěji

Aristoteĺés shromáždil materiál o 158 ústavách růz. řec. Států

Podle Aristotela: demokracie byla vláda v zájmu chudých a oligarchie byla vláda v zájmu bohatých. Podle Platóna i Aristotela dobrých demokracií je málo.

 

Platón a Aristotelés řadili způsoby vlády od nejlepšího k nejhoršímu takto:

 

1. Monarchie (nejlepší)

2. Aristokracie

3. Dobrá demokracie

4. Špatná demokracie

5. Tyranie (nejhorší)

P. a A. také rozlišovali volební právo od práva být volen.

 

 

 

 

Historické dědictví

 

 

 

Staré Řecko:

-termín „demokracie“ chápán kladně i záporně

-svoboda pro polis byla kladná, pro individuum byla záporná

-Athénská demokracie neinspirovala ani Francouzskou ani Americkou revoluci

-kladné hodnocení tradice demokracie začíná až v 19. Století!!!!

 

 

Nedemokratický liberalismus

 

-jde o liberalismus před 18. A 19. Stoletím

-v 15. A 16. Století: Machiavelli ve Florencii

-účast všech občanů

-republika s kombinovanou ústavou

-ctižádosti odpovídala taková organizace politické moci, která umožní udržovat pořádek

-soulad s pozdějšími liberály

 

-v Anglii 17. Století vznik liberalismu

-Cromwell

-občanská válka

 

 

-raný liberalismus („liberální demokracie“) za demokratický ani nebyl považován

-pozdější liberalismus („protektivní demokracie)(Macpherson, Held)

 

 

John Locke (1632-1704)

 

-hlavní představitel raného politického liberalismu

-napsal: „Two Treaties of Government“

-individualistické pojetí společnosti

-jedinci: vázáni společenskou smlouvou pro ochranu vlastnických zájmů

-přirozený stav: dobrá vůle a vzájemné porozumění

- právo na život, na přežití

-předpokladem pro sociální interakci: humanita, práva, racionalita

-nejvyšší hodnota pro člověka: soběstačnost umožňující svobodu vývoje a konání bez omezení

-podmínkou: právo na svobodu jiného (nedodržení trestné)

 

Problémy:

-velký počet kontaktů

- vysoká vzájemná závislost

-vysoký počet osob porušujících přirozený zákon

-neexistence ustáleného, známého, všemi přijímaného zákona

-neexistence nestranného všemi uznávaného soudce

-neexistence síly podporující soudce

 

Úloha státu

 

-stát nesmí být zneužíván k ničemu jinému než je ochrana práv a zájmů jedinců

 

-podle Locka se státní moc dělí na zákonodárnou, výkonnou a federativní

-u Locka nejasně definovaný vztah ke králi, parlamentu a lidu

-u Locka dále nejasné: udržení hodnoty peněz, prostor pro ekonomickou politiku, ochrana:

života, soukromí a vlastnictví

 

Parlamentní vláda

 

 

1. Volba zástupců

2. Zásada konsenzu

3. Vláda většiny

4. Dělba moci

 

-liberalistické prvky bez demokracie: -privilegia a nespravedlnost

-demokracie bez liberalistických prvků: totalitní despocie

 

 

Montesquieu (1689 – 1755)

 

-francouzské osvícenství

- je-li člověk sobecký, nelze připustit, aby žil pod nadvládou rozmarů a nápadů jednotlivců

-nevíra ve všeobecné řešení konfliktu moci a práva

-formy vlády vhodné podle podmínek

 

 

„L´ Esprit des Loi“ (1784) – dílo, které zkoumá vliv podmínek na politické instituce

-počátek politické sociologie

 

Otázka, jak lze bránit lidskou svobodu:

 

-teorie o přiměřené formě vlády

-liberální konstituční systém

-teorie o rozdělení moci (která byla u Locka málo vypracovaná):

personálně oddělená funkce soudní, výkonná a federativní

-zákonodárné shromáždění se 2 komorami (v jedné aristokracie, v druhé buržoazie)

-politická konstituční teorie o funkční a instituční dělbě moci: konkrétní zastoupení pro různé

síly (třídy)

-ovlivnil Madisona a zakladatele americké demokracie

-měl vliv na konstitucionalistickou teorii v Evropě

-omezení moci státu považoval za potřebnější než využití moci státu pro sociální účely

- neměl vliv na vývoj demokratických doktrín

 

 

 

 

 

 

Koncepce role a struktury státu podle Montesquieua:

1. Minimální zásahy státu do společenského života

2. Společenské změny se mají prosazovat jen legislativou

3. Legislativa je uzákoněním zažitých abstraktních a obecných pravidel

4. Na legislativu má zákonodárný orgán monopol

5. Administrativa nemá být prostředkem společensk. Změny, ale konkretizací obecných pravidel

6. Soudnictví má logickou funkci a soudce je mluvčím zákona

 

 

Americká ústava

 

 

V Americe na konci 18. Století byl politický liberalismus bez demokracie.

Ve Filadelfii, na ústavodárném shromáždění, probíhala diskuse federalistů a antifederalistů na

témata:

 

-centralizace x pravomoci států

-parlamentarismus x přímá vláda

-smíšený systém x zákonodárná nadřazenost

 

Vznikly tyto dokumenty:

 

Deklarace nezávislosti (1776)

Federální ústava (1789)

Doplňky k ústavě (1791)

 

 

James Madison (1751 – 1836)

 

 

-nedemokratický liberalismus

-federalista

-federalismus 1789 republikou, protože byl na volených institucích

-nejdemokratičťější volení zástupců do sněmovny reprezentantů širokým volebním právem

-„volený král“

-nepřímá volba prezidenta a doživotní jmenování nejvyššího soudu: bylo aristokratické

-systém kontrol a rovnováhy: různě dlouhá funkční období, různí voliči, různé pravomoci

-chybění všeobecného volebního práva způsobovalo problém v kompetenci států

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nové definování klasické demokracie

Typ: Demokracie bez liberalismu

 

 

J. J. Rousseau (1712 – 1778)

 

-kritický vůči osvícenským vírám intelektuálních elit

-demokratická teorie má mít základ v lidu

- na aténské demokracii kritizoval nerozlišenou moc zákonodárnou a výkonnou

 

-dílo: „O společenské smlouvě“ (1762): požadována demokracie s přímou lidovou účastí

-odmítal zastoupení v zákonodárné funkci

-byl pro volbu nejlepších a nejkvalifikovanějších

-Řím podle něj byl výše než Athény

-demokracie je pro něj obecná nebo konkrétní organizace výkonné moci

-byl pro existenci legitimního a bezpečného principu vlády (lidé jací jsou, zákony jaké mohou být)

-problém překonání nerovnosti při nemožném návratu do harmonie s přírodou

-společnost je nespravedlivá a zkažená už od svého ustavení

-dílo: „Rozprava o vědách a umění“ (1749)

-dílo: „Rozprava o původu nerovnosti“ (1754)

 

 

 

Svrchovanost lidu

 

-Locke: občan se vzdává části svrchovanosti

-Rousseau: svrchovanost je nedělitelná, nelze zastupovat

 

 

Obecná vůle

 

-všeobecná pravidla

-nikoliv jednotlivé případy

-ideální tvoření obecné vůle bez skupinových a stranických zájmů

 

Politická a hospodářská rovnoprávnost

 

-Rousseau se zabýval konfliktem holismu x atomismu a individualismu

-lid=stát=společnost

-suverenita je omezována Bohem, přírodními zákony nebo ctí

-trest smrti je legitimní, neboť život je darem státu

-Rousseau vyloučil z volebního práva ženy a chudé

 

 

 

 

 

 

 

Francouzská revoluce

 

Podle Svenssona 1. Fázi Francouzské revoluce určovaly Lockovy ideje, ale 2. Fáze byla

Rousseauem jen inspirována.

 

-1788 rozhodnutí krále o připuštění buržoazie do politického života

 

-1789 – 1791: ustaven systém s volebním právem vlastníků majetku

-málo radikální konstitucionalisté a demokraté vystoupili proti církvi a monarchii

 

-1792: lidová proletářská vzpoura: vybojovala volební právo mužů, lidové vzdělání, chudinskou podporu

 

-1793 Deklarace lidských práv: právo na – práci, prosperitu, vzdělání, neomez. soukromé vlastnictví,

-směs demokracie přímé a zástupné

 

J. L. Talmon: „ Původ totalitní demokracie“(1952): rozlišuje demokracii:

 

1. Liberální, s politikou pokusu a omylu a s politickými systémy používajícími pragmatické prostředky

2. Totalitní, která uznává jen politickou úroveň existence, ideologie v ní je jednotným

systémem. Zpočátku se ji myslitelé zdráhali uplatnit na ekonomiku a majetek. Předpoklad 1 výhradní pravdy v politice.

 

-filosofové 18. Století měli představu homogenní společnosti v níž svoboda odpovídá ctnosti a ta odpovídá rozumu (vše na stejné úrovni)

-fyziokraté byli pro absolutismus v politice a pro laissez-faire v ekonomice

 

 

Spojení liberalismu a demokracie

 

 

„protektivní demokracii“ teoreticky rozvíjejí C. B. Macpherson a D. Held

„vývojovou demokracii“ teoreticky rozvíjejí J. S. Mill a A. de Tocqueville

 

Mezi těmito oběma typy demokracií je evidentně obtížný, nejednoduchý vztah.

 

Protektivní demokracie

 

Její teorie je považována za statickou.

Teoretiky byli také Bentham a James Mill.

 

Chybí v ní pojem přirozených práv, který Bentham nazval „nesmyslem na chůdách“.

Zastupitelskému systému je přidělována role nejlepšího mechanismu ochrany občanů před

státem.

 

 

Jejími předpoklady jsou:

 

1. Vývoj a pojetí státu od Lockových dob.

2. Vývoj tržního hospodářství, individualismu a liberalismu.

 

Hodnoty liberalismu:

 

1. Svobodná volba.

2. Rozum.

3. Tolerance.

 

Předpoklady liberalismu:

 

1. Ekonomická svoboda.

2. Soukromé vlastnictví.

3. Konkurenční trh.

 

Problémem liberalismu je hájení náboženských, hospodářských a sociálních svobod občana

před absolutistickou mocí státu. Snaha o jejich řešení je základem liberalistické tradice.

 

Problémem svrchovanosti státu se zabývali: Machiavelli a Hobbes.

 

Locke, Montesquieu, Madison řešili problémy: ústavnosti, dělby moci a kontroly.

Bentham a James Mill řešili problémy zastupitelského systému.

 

Zkušenosti z Francouzské a Americké revoluce vypovídala pro nutnost zastupitelské

demokracie.

 

Rozšířením zastoupení například vznikla Dolní sněmovna.

 

Bentham tvořil radikální filosofii, v utilitární filosofii se snažil neúspěšně přesvědčit

aristokracii k reformě. Zabýval se také reformou trestního zákona.

 

 

Parlamentní vládní forma

 

Svensson upozorňuje, že liberální pojetí člověka je ahistorické.

Předpokládá:

 

1. Neměnnou povahu egoistického konzumenta.

2. Štěstí jako rozvinutí vlastních zájmů.

3. Hedonistická morálka a politika.

 

Základním předpokladem pro morální hodnotu chování, spočívající v maximalizaci štěstí pro

maximum lidí, je rovnost.

 

V liberalismu nehrají roli přirozená práva, společenská smlouva ani tradice. Pro uvedení

egoistických pohnutek lidí do souladu s obecným zájmem bývá nutný státní zásah.

 

 

 

Bentham se zasazoval za takové právo, které má jenom tresty takové, aby odradily od

porušování zákonů. Podle něj požadavky občanů jsou totožné s jejich zájmy. Obtíže vlády

vznikají z prostředků omezení moci vládnoucích a z častého konání voleb.

 

Všeobecné, rovnoprávné volební právo liberalismu a demokracie mají chránit každou skupinu

před egoismem jiných skupin a vládnoucích lidí.

 

Bentham vylučoval z volebního práva ženy a muže mladší 40 let.

 

 

Význam politické účasti

 

 

Macpherson ze zabýval problémem vizí nového typu člověka a společnosti.

 

Bentham uznává následné dílčí úkoly zákonů:

 

1. Motivace přežitím.

2. Hojnost, bezmeznost lidských nároků.

3. Rovnost zákonitostí sníženého zisku.

4. Zabezpečení soukromého vlastnictví.

5. Rovnost ustupuje majetku.

 

Klasičtí liberálové věděli, že majetek vede k moci politické i společenské.

 

V tradici Hobbesova a Millova myšlení je moc využitelností. Mill podcenil hloubku rozporů

britské společnosti. Mill zdůrazňoval význam argumentů pro pochopení vlastních zájmů.

 

Názory na vzdělání mohou být:

 

1. Didakticko-instruktivní.

2. Autoritářský.

3. Utilitářský.

 

Výchova může sloužit k prosazování vlastních zájmů a k „osvícenému vlastnímu prospěchu“

 

Politická ekonomie je prý svou mocí srovnatelná moci s přírodními vědami.

 

Macaulay se ptá, proč by měl egoista přijmout obecný zájem?

Liberální demokracie (s tržní společností a soukromým vlastnictvím) akceptuje třídní rozdíly

a dokonce na nich staví.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Liberální demokracie

J. S. Mill a A. de Tocqueville

 

J. S. Mill (1806 – 1859)

-syn Jamese Milla

-byl nadšenější a dynamičtější než A. de Tocqueville

-byl teoretikem vývojové demokracie

-prosazoval svobodu:

 

1. Osobní

2. Sociální

3. Ekonomickou

-prosazoval politickou rovnost

 

Demokracie podle něj mohla být modifikována na

 

1. Zastupitelskou

2. Omezující vládu lidu principem individualismu

 

Podle něj je nutno chránit práva menšiny před tyranií většiny.

Cílem participace je podle něj blahobyt a štěstí občanů (jako u utilitaristů).

Rozvíjení zájmů a schopností občanů se vzděláváním: člověka a společnost zlepšuje.

 

 

Hodnocení kvality vlády:

 

1. Podle tendence zvyšovat souhrn dobrých vlastností společnosti.

2. Podle schopnosti využít souhry vlastností ovládaných.

3. Podle plnění cíle vzdělávacího a projektivního.

 

Forma vlády se musí přizpůsobovat:

 

1. Přizpůsobením formy vlády okolnostem.

2. Přizpůsobením formy vlády duševním podmínkám lidí.

 

J. S. Millovi jde o maximální účast lidu na vládě!

Podle něj politická demokracie bývá provázena ekonomickou prosperitou.

 

J. S. Mill rozlišuje 3 druhy duševní kvality:

 

1. Intelektuální.

2. Praktickou.

3. Morální.

 

Podle J. S. Milla požadavkem veřejných funkcí je vysoké sebevzdělávání, zatímco rutinní

praxi stačí nízká míra sebevzdělávání. Morálním aspektem demokracie je nutnost řídit se

jinými pravidly než vlastními.

J. S. Mill měl obavy z třídních zájmů a z dělnické třídy. Obává se posunu moci

k nevzdělaným.

 

Podle J. S. Milla demokracie není ideální formou vlády, pokud není zbavena svých slabých

stránek.

 

Sféry života demokracie jsou ty sféry, do kterých smí demokratický stát zasahovat.

 

J. S. Mill napsal knihu „On Liberty“ (1859)

 

Podle něj výjimečná oprávnění narušovat svobodu jsou: sebeobrana a práva dětí proti

zanedbávání.

 

Alexis de Tocqueville (1805 – 1859)

 

-francouzský aristokrat, který analyzoval americkou demokracii

-podle něj je potřebné spojit politickou svobodu a politickou rovnost

- prý vývoj ekonomické, sociální a politické rovnosti je nevyhnutelný

-rozhodování a činy člověka i v historii podléhá možnosti volby

-uznával komparativní metodu popisu předpokladů a možností

-rovnost je prý nevyhnutelná, zatímco svoboda je žádoucí a důležitější

-prakticky nebral v úvahu oblast práce

.podle něj podstatou demokratické vlády je absolutní svrchovanost většiny

-politická rovnost bez politické svobody vede k tyranii

-podle něj práva mají buď všichni nebo nikdo

 

 

 

Socialistická kritika liberální demokracie

 

 

Leninismus a stalinismus jsou v konfliktu zejména s liberální demokracií a s demokratickým

liberalismem.

 

Vztah demokracie a socialismu podrobně diskutovali: K. Graham a R. A. Dahl.

 

J. A. Schumpeter napsal knihu: Kapitalismus, socialismus a demokracie.

 

Ukázalo se, že liberální demokracie je stabilnější než Marx očekával.

 

K úpadkům demokracií dochází zpravidla jen u nových či mladých demokracií.

 

Polyarchie se vyznačuje pluralitou a parlamentním systémem a řadou nátlakových skupin.

 

Kapitalismus podle Marxovy teorie vykořisťování:

 

1. Vítězství nad přírodou a civilizace po celém světě

2. K útlaku dochází nepozorovaně směnou na pracovním trhu

3. Výrobce je odcizen od výsledků práce

4. Významné jsou „nutné životní náklady“

 

 

Kapitalismus a demokracie

 

 

Vztah demokratické formy vládnutí s demokratickými instituce a kapitalistické ekonomiky

není ani nevyhnutelný, ani nezničitelný.

Podle Marxe v moderní historii dochází k posilování a upevňování státní moci.

 

B. Engels napsal knihu: „O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu“

 

Názory konzistentní s historickým materialismem:

 

1. Instrumentální model

2. Arbitrážní model

3. Funkcionalistický model

 

Marx a Engels prohlašovali, že Všeobecné volební právo se pro dělníky musí stát nástrojem

emancipace. Socialistické revoluce se mohou odehrát pokojně v parlamentním systému nebo

silou, obojí je možné. Časné fáze revolucí bývají pokojné, až s kontrarevolucemi nastupuje

násilí.

 

Podle Marxe :

 

1. Strana není předvojem revoluce.

2. Strana není tvořitelkou třídního uvědomění.

3. Monolytická strana nelikviduje strany ostatní.

 

Marx má podobné pojetí demokracie s Aristotelem: Dělnický stát podle Marxe je přímá

demokracie.

 

 

Komunismus a demokracie

 

Lidová moc podle Marxe je v protikladu ke specializaci, centralizované koordinaci,

byrokratické administrativě.

 

Jsou možné 2 linie vývoje socialismu:

 

1. Sociální demokracie.

2. Leninismus.

 

Podle Marxe socialistická společnost vznikne na základě vyspělého kapitalismu.

Lenin teoreticky odůvodnil stranu nového typu, která je silná a centralizovaná

s profesionálními revolucionáři. Lenin měl velmi negativní pohled na reprezentativní

demokracii. Luxemburgová tvrdila, že eliminace demokracie je horší, než její vady.

 

 

 

 

 

Stalinismus byl velmi rozporný fenomén. Prosazoval „revoluci shora“ Vážně poškodil i

bolševickou stranu jako nástroj moci. Stalinismus nebyl nutný. Stav Ruska neumožňoval

participační socialistickou demokracii vedoucí k odumírání státu.

 

 

Konzervativní kritika liberální demokracie

 

 

Socialistická teorie demokracie vyžadovala přímější formu vlády než je parlamentní

demokracie. Je paradoxem, že stalinismus dosáhl opaku.

 

Edmund Burke (1729 – 1797)

 

Pocházel z irské katolické rodiny.

28 let byl členem Dolní sněmovny.

Napadal liberalismus více než demokracii, jejíž příchod předpověděl.

Napsal knihu: „Reflections on the Revolution in France“ (1790)

Tato kniha byla základním vyjádřením z politického konzervatismu.

V této knize předpověděl teror a dramatické události Velké francouzské revoluce.

 

Podle konzervativního názoru na člověka omezení rozumu vede k politice nedokonalosti.

Lidé jsou často neschopni vlastním úmyslným jednáním vytvořit společenský řád.

„Moc mimo lidi“ má omezovat sobeckost a chamtivost a má stát proti nepořádku a chaosu.

Burke: Člověk má komplikovanou povahu a maximální význam má menšina vzdělaných

kultivovaných jedinců.

Existují 2 typy rovností: před Bohem a před zákonem.

Protože proti sobě stojí nevyhnutelné formy sociální nerovnosti a privilegií proti anarchii a

„nivelizaci“, proto existuje potřeba silného státu. Nemá však jít o despotický totalitní stát!

Dvě funkce státu jsou:

 

1. Udržování hierarchie.

2. Udržování tradice a kontinuity.

Politické instituce a systémy prý vstřebaly vyšší a hlubší moudrost.

Tradice je prý významnější než abstraktní obecná pravidla.

Burke zastával názor, že společnost není stroj, ale je organismus.

 

 

Klasičtí elitáři

 

Vilfredo Pareto (1848 – 1923)

 

Napsal knihu „Pojednání o obecné sociologii“

-cynismus v otázce liberalismu a demokracie

Byl proti rovnosti:

 

1. Justiční

2. Právní

3. Politické

4. Sociálně ekonomické

 

Podle Pareta psychologická motivace elity je výsledkem postojů a instinktů z historie.

Elita má být nadřazená. Elita je složena z vládnoucí a nevládnoucí vyšší vrstvy. Dějiny jsou

vztahem elity a mas, ve kterém dochází k cirkulaci elit. Pokud k takové cirkulaci nedochází,

nastává revoluce. V. Pareto uvítal fašismus.

 

Gaetano Mosca (1858 – 1941)

Napsal knihu „Vládnoucí třída“

Podle něj moc politické třídy závisí na vnitřní organizaci.

Složení třídy určují vládnoucí společenské síly.

Organizovaná elita je silnější než masa.

Základem socialismu je prý třídní nenávist a závist.

Rovnostáře je prý nutno umlčet všemi prostředky.

Odmítl fašismus.

 

Struktura elit je:

 

1. Nevyhnutelná.

2. Nepopiratelná.

3. Neodstranitelná

 

Menšina bude prý vždy vládnout většině.

 

 

Robert Michels v knize „Politické strany“ (1911) píše o „Železném zákonu oligarchie“

 

Podle Michelse k oligarchii vede:

 

1. Byrokratizace.

2. Nepostradatelnost a vysoká prestiž vůdců.

3. Požadavek kontinuity.

4. Vědomé kroky vedení pro udržení a zvýšení svého postavení.

5. Kontrola informací.

6. Kontrola personálního obsazení (zaměstnání lidí se stejnými názory jako vedení)

 

 

 

Demokratické elitářství (= Demokratický revizionismus= Neokonzervatismus)

 

 

Ve 30. letech 20. století postihl demokracie úpadek, kromě Československa. Demokracie

proto byla kritizována jako neuskutečnitelná a nevhodná.

 

 

Joseph A. Schumpeter ( 1883 - 1950)

 

Narodil se v Třešti na Moravě.

1932 – 1950 byl činný na Harvardu.

Napsal knihu: „Kapitalismus, socialismus a demokracie“ (1942)

 

Podle něj se socialismus zrodí z rozkladu kapitalismu, který se sám zničí svými úspěchy.

Socialismus vznikne socializací ekonomického procesu.

 

Sociální řády po sobě prý jdou takto:

 

1. Kapitalismus podnikatelský

2. Kapitalismus byrokratický

3. Socialismus

 

Schumpeterova „realistická teorie demokracie“: Bere v úvahu potřebu vůdcovství a snaží se

zachránit demokracii před útokem elitářů.

 

Kritika „klasické demokracie“:

 

Filosofie demokracie v 18 století:

1. Demokratický postup=instituční uspořádání.

2. Demokratický postup k dosažení politických rozhodnutí.

3. Demokratický postup pro uskutečnění obecného blaha.

4. Lid sám rozhoduje sporné otázky.

5. Volba jednotlivců.

6. Shromažďování k vykonávání vůle lidu.

 

3 koncepce „klasické teorie demokracie“:

1. Obecné blaho.

2. Všeobecná vůle lidu.

3. Racionálnost občanů.

 

 

 

Další teorie demokracie

 

 

Demokracie jako metoda

 

-demokracie je metodou rozhodování

-demokracie je jedním z řady politických postupů

-demokracie je sama o sobě nejvyšším cílem

-demokracii je potřeba hodnotit ve vztahu k vyšším ideálům a zájmům

-v demokracii jde o to, kdo činí politická rozhodnutí

-v demokracii jde o to, jak se k rozhodnutím dospívá

-v demokracii je rozdíl mezi „vládnutím“ a „spravováním“

- v demokracii by vláda měla být „aspoň schválená lidem“

 

 

Soupeření elit

 

Soupeřící elity prý eliminují antidemokratické důsledky.

Soupeřící elity působí proti pasivitě a dezorganizaci masy.

Výběr mezi elitami uspokojuje požadavky demokratického systému.

Proelitním prvkem je volnost daná vůdcům.

Prodemokratickým prvkem je kontrola vůdců na konci volebního období.

Schumpeterovy podmínky úspěchu demokratického postupu:

 

1. Kvalitní elity ze subelit.

2. Širší rozhodování politiků, něco musí rozhodnout experti.

3. Kvalifikovaná byrokracie.

4. Demokratické sebeovládání.

5. Tolerance různých názorů.

 

 

 

Demokratický funkcionalismus

 

 

Schumpeter se snažil smířit normativní teorii lidové vlády a deskriptivní teorii mocenské

struktury. Demokratický revizionismus usiluje o změnu role občanů. Demokratický

funkcionalismus připouští, že apatie občanů může být funkční.

 

Pokud jde o kompetence průměrných voličů, v USA se před 2. světovou válkou prováděly

makroanalýzy volebních statistik, zatímco po této válce se prováděly dotazníkové akce ze

vzorků populace moderními statistickými metodami (tj. mikroanalýza politické participace).

Teoretici, jako jsou Almond, Berelson, Milbrath, Verba, se ptají, proč fungují demokracie

dobře, když voliči neodpovídají klasickým teoretickým představám. Podle Levina apatie

funguje jako regulátor, filtr a výraz pasivního souhlasu.

 

 

Pluralitní demokracie

 

Arthur Bentley

Napsal knihu „The Proces sof Government“ (1908)

-zabýval se skupinovostí politických jevů

-zabýval se teorií skupinového nátlaku

-v teorii skupin jsou postoje, zájmy, názory jednotlivců tvořeny příslušností ke skupinám

-skupiny jsou v ní nástroji politické socializace

- z potenciální skupiny se stává skupina

- ze skupiny se stává zájmová skupina

-ze zájmové skupiny se stává politická zájmová skupina

 

 

David Truman

Napsal knihu „The Governmental Process“ (1951)

-modernizoval Bentleyho teorie

-zabýval se rámcem analýzy vzniku a funkce skupin

-zabýval se nenásilnými změnami v zastupitelském systému USA

-hledal demokratické korektivy, ochrany, kontroly

-zabýval se možností kontroly vůdců skupinami

Trumanova společenská teorie:

-zabývá se moderní dělbou práce ve skupinách

-zabývá se konflikty v souvislosti s mezemi a stabilitou

-zabývá se rovnováhou:

a)ve skupinách bez systematické nepronikající kontroly

b)kapitálu a pracovní síly

c) oddělění ekonomické a politické moci

d)neutrality státu

e)plurality názorů

f) představ výběru, soupeření, souhlasu a zodpovědnosti

-rovnováhu vysvětluje:

1) přístupem

2)překrývající se příslušností

3)potenciálními skupinami

 

 

 

 

Demokracie a polyarchie

 

R. A. Dahl:

Napsal knihu „Demokracie a její kritici“ (1989)

-podle Dahla najdeme poručnictví u Platóna i u Lenina

-Dahl se zabývá politickým řádem jako takovým a oprávněním existence demokratického politického řádu („principem aplikovaných zájmů“)

- podle něj společenství bez závazných rozhodnutí je anarchistické

-zabývá se hranicemi mezi rozhodnutími společenství a jednotlivců

-zpochybňuje v dlouhé časové dimenzi základní předpoklad demokracie: rozhodování zúčastněných členů společenství

-zabývá se vnitřní rovnoprávností z hlediska známosti a interpretace zájmů každého jedince

-zabývá se základními zájmy, pro něž je demokracie prostředkem

-hledá mez maximální možné svobody

-zabývá se maximálním rozvinutím lidských schopností a potenciálu

-zabývá se uspokojením vlastních zájmů v rámci dostupnosti a slušnosti

- zabývá se lidským rozvojem ve vztahu ke kvalitě lidu a charakteristikám režimu

-zkoumá vztah mezi slabým a silným principem rovnosti

 

Dahlova kritéria demokratického procesu:

 

1)Rovné hlasovací právo

2)Účinná participace

3)Pochopení založené na informacích

4)Konečná kontrola programu démosem

5) Univerzálnost

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Polyarchie

 

Termín „Polyarchie“ implikuje nedokonalou demokracii. Teorie demokracie může být

deskriptivní nebo normativní. Podle R. A. Dahla jsou ideální kritéria demokracie velmi

náročná. Druhou demokratickou transformací se rozumí transformace městského státu na

národní stát.

 

R. A. Dahl definuje polyarchii jako režim založený na citlivosti politických autorit vůči

preferencím občanů považovaných za politicky rovnoprávné.

Takový občan má možnost:

1. Formulovat preference

2. Sdělit preference

3. Rovnoprávně zhodnotit preference v politickém rozhodování

R. A. Dahl uvádí dvojdimenzionální graf Opozice odpovídající liberalizaci a Participace odpovídající univerzálnosti. Tento graf charakterizuje každý režim a nestačí sám pro polyarchii.

 

Dahl definuje polyarchii:

 

1. Volenými úředníky

2. Svobodnými a regulérními volbami

3. Všeobecným volebním právem

4. Právem být volen

5. Svobodou projevu

6. Alternativními informacemi

7. Autonomií sdružování

 

Většina demokratických zemí byla polyarchiemi kolem roku 1920.

 

Podmínky trvání polyarchií:

 

1. Civilní kontrola armády

2. Moderní, dynamická a pluralitní společnost

3. Kulturní homogenit a kontrolovaná subkulturní pluralita

4. Názory politických aktivistů

5. Absence antipluralitního ovlivňování/kontroly

 

 

Dilemata pluralitní demokracie

 

 

 

Podle Dahla alternativou k vzájemné kontrole nezávislých organizací je hierarchie. Ta vede k nadvládě jako v SSSR. Podle Dahla je žádoucí, aby nadvláda byla moc drahá. Naopak nezávislé organizace jsou napadány elitáři a marxisty. Pluralismus není automaticky a samozřejmě demokracií.

 

 

 

Nebezpečný je následující proces:

 

1. Stabilizování nerovností

2. Deformování občanského vědomí

3. Překrucování veřejného programu

4. Odcizení konečné kontroly

 

 

 

Polyarchie a kapitalismus

 

Podle Dahla není obojí v nutné spojitosti, tak, jako nemusí být ve spojitosti demokracie

s kapitalismem. Soukromé vlastnictví je nezbytná, ale nikoliv dostatečná podmínka

polyarchie.

 

Neopluralista Ch. E. Lindblom se v knize Politika a trhy (1977) zabývá vztahem polyarchie a kapitalismu. Podle tohoto autora je rozdíl mezi demokracií a diktaturou ve stupni vzájemné náhrady vlády a trhu.

 

Elementy-formy společenské kontroly:

1. Autorita – stát

2. Směna – trh

3. Přesvědčení – občanská společnost

Jádrem problému je prý role soukromých korporací v demokracii. PodleLindbloma polyarchie a trh mají stejný původ. Hrozí nebezpečí indoktrinace občanů podnikateli. Uzavřený kruh polyarchie nastává, stanou-li se občané spojenci podnikatelů.

 

 

 

Demokracie a racionální volba

Teorie racionální volby

 

 

Teorie racionální volby zahrnuje teorii společenské volby a teorii veřejné volby, používající ekonomické a matematické metody.V teorii racionální volby: kolektivní volba, zatímco v ekonomické teorii se uplatňuje volba soukromá a veřejná.

 

Arrowův teorém („teorém obecných možností“) zní: „Žádná metoda hromadění a slučování individuálních soudů nemůže uspokojovat některé předpoklady spravedlnosti a logičnosti výsledku.“

 

Více než 3 alternativy konfliktu spravedlnosti a logiky se uplatňují v Rikerově kritice „populismu“, který kritizuje názor, že systém 2 stran je výhodnější než systém více stran. Riker je skeptický k politickému programu stran redukce cyklických prefrencí.

 

 

 

 

 

 

 

Neoliberalismus a minimální stát

 

 

Práva individua podléhají tezi sebevlastnictví. R. Nozick zastává absolutní právo včetně vlastnických práv na život, svobodu a tělo. Proti tomu marxistický názor je, že každé vlastnictví je krádeží. Zvažování nároků je významnější než zásluhy a potřeba. Člověk má právo být ponechán na pokoji. Jedinec má právo na sebeobranu a právo trestat toho, kdo práva překračuje.

 

Podle Nozicka je nutno uznat procesy získání nároku na vlastnictví, na spravedlnost při převodu, na spravedlnost při nabytí, na spravedlnost nápravy. Patří k tomu odmítnutí každé strukturální teorie.

 

Minimální stát podle Nozicka (stát – noční hlídač): má sloužit k ochraně práv jednotlivců. Takový stát má funkci „ochranných komečních agentur“)

 

Neoliberalistické argumenty nové pravice o negativních výsledcích demokratických politických systémů shrnují:

 

1. Friedrich August von Hayek

2. Bohm –Bawerek

3. Ludwig von Mises

4. Janos Kornai

5. Václav Klaus

 

 

 

Komplexnost společnosti a hranice lidského rozumu

 

Rakouská škola přináší proti teorii racionální volby teorii subjektivní hodnoty.

 

K této škole patří F. A. von Hayek.

 

 

Spontánní (rozšířený) řád

 

1. Výsledkem je vznik spontánně rozšířených samoregulačních struktur ve společnosti s přirozeným výběrem chování a nařízení. Jde o to, dostat se vpřed co nejrychleji, o egoismus. Trh a zákon odpovídají komunikačnímu systému.

2. Nejvyšší hodnoty pro von Hayeka jsou maximalizace svobody a maximalizace vědomostí.

 

Zákon a zákonodárství

 

U von Hayeka jde o obhajobu vlády zákona, liberalismus určuje cíl, demokracie je jen prostředkem.

Zákon odpovídá ústavě (spontánní řád).

 

Von Hayek varuje před „osudnou domýšlivostí“ západního „konstruktivismu“ při tvorbě zákonů.

 

 

 

Svoboda jako nejvyšší dobro

 

 

Svobodní se řídí neosobními zákony.

Von Hayek odmítá přirozené právo.

Ekonomická svoboda prý odpovídá všem formám svobody.

 

 

 

Podle knihy: Palle Svensson: Teorie demokracie, Brno, CDK, 1995, zpracoval Mgr. Pavel Šlégr