T.G. Masaryk: Otázka sociální I., II.

Nad knihami T. G. Masaryka: Otázka sociální I-II

Zpracoval: Pavel Šlégr

 

Otázka sociální: Socialismus a marxismus

T. G. Masaryk vydal dvojdílnou Otázku sociální na přelomu 19. a 20. století, když mu bylo téměř 50 let. Od vydání Komunistického manifestu uplynulo tehdy také 50 let. Masaryk konstatuje, že v této době přelomu staletí je všechno „sociální“, socialismem (usilujícím odstranit bídu hospodářskou, společenskou, hmotnou a mravní) se v tehdejších českých poměrech rozuměl hlavně marxismus. Masaryk konstatuje, že socialismus nutí každého k revizi své filosofie a života. Také on se v Otázce sociální soustřeďuje na analýzu filosofických a sociologických základů marxismu. „O marxismu mluvit lze a mluvit se musí!“ prohlašuje Masaryk. Autor Otázky sociální rozlišuje dějiny učení sociálních, socialistických a socialistického hnutí.

Podle Masaryka Engels systematizuje Marxovu filosofii. Na konci 19. století prochází sociálně demokratické i marxistické myšlení ve svém vývoji krizí. Marx získal doktorát filosofie v roce 1841 v Jeně. Filosoficky vycházel z hegelovské levice. Zatímco Fichte, Lasalle, Schelling navazují na Kanta v čelení kriticismem Humově skepsi a názorem, že pravý význam života a světa je v mravnosti, Schelling a Schopenhauer kladou důraz na vůli, Hegel klade důraz na rozum. Nová filosofie 19. století byla protiteologická, protináboženská, proticírkevní. V 19. století se demokratizuje literatura a umění. Pokantovská filosofie se stále více spojuje s odbornými vědami. Filosofie je ovlivňována přírodními vědami. Hegelův panteismus se podle Masaryka proměnil ve Feuerbachův humanitní materialismus. Po Velké francouzské revoluci, která nebyla organicky ukončena se francouzská filosofie stává povýtce sociologickou, Comte také musel čelit Humově skepsi. Katoličtí filosofové jako de Maistre jsou pro starý řád, zatímco pro nový řád jsou myslitelé jako Saint-Simon, Fourier, Prouhdon. V Anglii proběhla v roce 1832 reforma parlamentu, čímž byl v Anglii aristokratismus více demokratizován než ve Francii republikou. Marx se podle Masaryka postupně stal z německého hegelovce franko-anglickým ekonomickým pozitivistou.

Německý socialismus byl jednak hospodářský a jednak filosofický. K hegelovské levici patří: Feuerbach, Bruno Bauer, Strauss, Stirner, Rouge, Friedrich Richter. Marx byl silně formován nejen Hegelem, ale rovněž Feuerbachem.

Marx a Feuerbach

Podle Masaryka Feuerbach:

- proměnil Hegelův panteismus v materialismus

-zůstal v problému náboženství ztracen (teologie je věděním o antropomorfickém bohu, je scholasticky abstraktní, křesťanský Logos odpovídá všeobecnému rozumu)

-považuje křesťanství za antikosmické, negativní, vědecké

-zastává názor, že protestantství z Boha (Krista) učinilo člověka a christologie se stala náboženskou antropologií, teologie se stává totožnou s filosofickou antropologií

-domnívá se, že protestantství boha prakticky negovalo a teoreticky podrželo

-rozvíjí dialektiku ducha a přírody

-hlásá, že úkolem nové doby je boha zlidštit a uskutečnit (protože bůh je zatím člověkem nevědomým, nemyslícím, nelidským)

-člověk se podle něj z boha má stát skutečným, pravým, myslícím, filosofickým

-ateismus je mu pozitivním humanismem

-náboženství následuje ve třech etapách-boha: otce, krále a konstitučního monarchy

-zajímá se ne o člověka individuálního, ale sociálního a politického

-komunismus chápe jako zápas altruismu proti egoismu

-v souladu s Kantem redukoval křesťanství na mravnost

-nevzdával se náboženství, empirismu, materialismu, racionalismu, přitom oživuje Huma v názoru na náboženství

-měl také značný vliv na Engelse

-také v etice se řídil Humem

-rozum ztotožňuje s láskou

-je naturalistou, materialistou, (pozitivistou)

-zastává názor, že náboženství je projekcí, není mravní ani zmravňující, člověka nezlepšuje

-je proti křesťanství teoreticky i prakticky

-je původcem Marxova názoru, že křesťanství je otrocké

-zastává názor, že nová filosofie je náboženstvím sama (Marx to hlásal také)

-pravdou je mu totalita lidského života a bytí (zdrojem Marxova názoru, že je potřeba svět změnit)

-je původcem své a též Marxovy maximálně kritické filosofie

-očekává novou filosofii a novou dobu po pronikavé revoluci

-byl přece méně radikální než Marx s Engelsem

-vymyslel člověka, který Marxovi a Engelsovi připadal příliš abstraktní, chtějí jeho myšlení o člověku nahradit vědou o lidech skutečných a jejich historickém vývoji (Marx historický materialismus uskutečnil, humanismus abstraktní nahradil humanismem reálním, jímž je vlastně pozitivismus)

-tím, čím myslí humanismus, tím Marx myslí socialismus

-měl silný pozitivistický prvek ve svém materialismu a teorii náboženství

-komunismus etický nahradil komunismem politickým a socialistickým

-objektivismus je mu láskou, zatímco Marxovi je objektivismus komunismem bez lásky

Marx a Hegel, Marx a pozitivismus

Asi nejsilněji na Marxe působil kromě Feuerbacha také Hegel a francouzský pozitivismus. Masaryk si klade otázku, zda Marx znal otce francouzského pozitivismu, Comta, protože v myšlení Marxe a Comta nachází značné shody. Na Marxe a Engelse podle Masaryka působil francouzský pozitivismus silněji než socialistické učení. V učení komunismu a socialismu odstraňovali pomocí pozitivismu utopický prvek. V působení Schopenhauera (prostřednictvím Feuerbacha), Stirnera, Prouhdona, Saint--Simona přijímá Marx pozitivismus. Marx přichází k pozitivismu také studiem ekonomiky, považoval historický materialismus za zcela nový, ale ve skutečnosti historický materialismus patřil k proudům doby. Marx přijímal komunismus a socialismus postupně.

Marx a Engels vytýkají německé filosofii mlhavost, nepraktičnost, ideologii, neživotnost, podle Masaryka tak činí neprávem. Masaryk charakterizuje organismus Marxovy filosofie tak, že „filosofická kostra“ je tvořena filosofií Hegelovou a „měkké tkáně“ poskytl Feuerbach a levohegelovci. Masaryk upozorňuje, že Marx je na štíru s kritikou, noetikou a metafyzikou, ale filosofie se neobejde bez vypracování těchto disciplin. Masaryk tvrdí, že existuje vnitřní příbuznost Hegelových spekulací a Bismarckovy politiky krve a železa. Podle Masaryka Marx přeceňoval francouzské a anglické vlivy, přesto však zůstával hegelovcem a filosofem německým. Marx převzal od Hegela historičnost. Hegelovský bůh s panteismem se u Marxe mění v člověka s humanismem a pak ještě v proletáře se socialismem. Masaryk doslova tvrdí: „ Hegelovský bůh byl Marxem proletarizován!“ Marx i Engels vysoce cenili Hegelovu dialektickou metodu, v níž dochází k sebevývoji absolutního pojmu. Pojmová dialektika se stala vědomým odrazem dialektického pohybu světa skutečného. Věci světa v této dialektice odpovídají myšlenkovým odlitkům, což přešlo i do obecného vědomí. Podle Masaryka je Hegelova (též materialistická) dialektika jen „hokus-pokusem“. Masaryk se domnívá, že Marx s Engelsem touto „metafyzickou pavučinou“ převlékli svůj materialistický kožich velmi nekriticky a zbytečně. Na Hegela silně působil Fichte, Kant, Schelling. O nich Masaryk poznamenává, že němečtí idealisté jsou Fausty a Napoleony filosofie. Kantův skeptický kriticismus změnil Hegel v subjektivistický absolutismus. Hegel nade vše povznesl absolutní duch, zrušil meze subjektu a objektu. V panteistickém monismu nečiní rozdíl mezi poznáním a objektem! Duch a svět a s tím i všechny protiklady mu splývají. Při tom dialektika je metodou velmi prostou, kterou pochopí každé dítě. Masaryk prohlašuje, že: „Materialistická dialektika je contradictio in adiecto .“ V Marxově a v Engelsově dialektice je pojem reflexem věcí v mozku! To však znemožňuje Hegelovu pojmovou dialektiku. Marx na rozdíl od Hegela není subjektivistou ani idealistou. Engels akceptuje i subjektivní dialektiku. Marx a Engels odmítají apriorní poznatky. Odůvodňují dialektiku v přírodě, ne v metafyzice. Jak Hegel, tak Engels byli nadšeni Herakleitem. Také Marx vidí v pohybu zdroj všeho života. Masaryk shledává zásadní rozpor v noetickém odůvodnění Marxova systému. Marx a Engels nepoznali, že se jim dialektika nehodí, což je zásadní omyl. Ale Engels také konstatuje zbytečnost dialektiky pro vědecké myšlení a poznání. Podle Masaryka se „přihřívají v kožichu pavučinou“. Při tom ve vědě je metoda velmi důležitá, je téměř vším. Od Hegela přes Feuerbacha přejímá Marx myšlenku vývoje v katastrofách. Masaryk oponuje Hegelovi v tom, že člověk nejen myslí, ale také cítí a chce. Když Marx a Engels vycítili nedostatečnost Hegelovy dialektiky, obrátili se k darwinistickému evolucionismu, který je však s hegelovstvím v protikladu, protože Darwin má jiné ženoucí evoluční síly.

Engels směšuje materialismus a pozitivismus, ale je potřeba Marxův pozitivismus a materialismus odlišovat. Engels dosazuje na místo filosofie pozitivní vědy. Comte rozlišuje pozitivistickou statiku a dynamiku, u Marxe a Engelse z toho zbyla jen dynamika. Hegel je pozitivistický dogmatik, zatímco Marx a Engels jsou pozitivističtí dogmatici revoluce.

Marx jde v pozitivismu a antropomorfismu ve šlépějích Huma. Comte a Kant postihují problém antropomorfismu hlouběji, vývoj je u nich deantropomorfizací. Masaryk se ptá jaký je u Marxe a Engelse noetický a logický vztah myšlení exaktního, pozitivního k antropomorfickému?

 

 

Marx a materialismus

Další slabou stránkou Hegelova monistického panteismu spočívá ve vztahu vlastního vědomí k absolutnímu duchu. Proto si Hegelovi žáci pomáhali individualismem a materialismem. U Hegela je hmota absolutní bytostí. Podle Marxe pak má materialismus nahradit metafyziku, teologii a náboženství. Zakladateli novověkého materialismu jsou Bacon, Hobbes, Locke a přírodovědecký materialismus ve Francii založil také Descartes. Podle Engelse to, že dokážeme v experimentu a výrobě dělat procesy ke svým účelům, dokazuje, že přírodu svým myšlením postihujeme správně. Tím Engels rovněž skoncoval s Kantovou věcí o sobě.

Podle Engelse pořádající přírodověda se stává skutečnou historií světa. Podle téhož myslitele je též potřeba změnit materialismus přírodovědecký na historický, což Feuerbach nedovedl. V chápání vztahu materialismu a idealismu Engels nerozlišuje problém noetický od metafyzického. Chemii používá jako důkaz proti Kantovi. Marx a Engels se na Kanta dívají „brejlemi Hegelovými“. Oba přijali Feuerbachův materialismus cele a důsledně. Pozitivismus ani materialismus se (též u Marxe a Engelse) netrápí studiem vlastního nitra. Marx racionalisticky odmítá city a vášeň připouští pouze revoluční. Ani Marx (v socialistické náladě), ani Schopenhauer (v pesimistické náladě) nehledají metafyzické příčiny společenského řádu.

 

Noetická monstra, která nachází Masaryk u Marxe a Engelse:

-vulgárnost přeměny mechanického materialismu na chemický nebo biologický

-jak se může Engels odvážit považovat ducha za nejvyšší produkt hmoty?

-Engels dokazuje, že „se puding podařil“ tím, že ho sníme

-pro Engelse neexistuje vývoj filosofie od Berkeleyho po Kanta

-u Marxe a Engelse chybí přesná analýza vzniku poznání a procesu myšlení (jedním slovem: příroda)

-Marx ani Engels nepostihli noetický problém dialektiky

-Engelsovo určení pojmu idealismu je dětinské!

-Engels v definici materialismu dokazuje nemožnost filosofických základů poznání

-Marxovi i Engelsovi v základních otázkách vědecké a filosofické systematiky a v otázkách filosofických vůbec chybí kritické myšlení

-Marx a Engels jsou tudíž typičtí zástupci materialistického dogmatismu

 

Eklekticismus a nekritičnost marxismu podle Masaryka:

-pro Masaryka je Marxův materialismus a komunismus nepřijatelný pro vědeckou nemožnost názoru na život

-Marx se v protiteologickém osvícenství setkává s liberalismem

-Marx hodil přes palubu všechny lidské činnosti kromě ekonomiky (etiku, umění, filosofii aj.)

-v Marxově paroxysmu praxe: Pravda je moc…

-podle Marxe je filosofie naturalistickou kopií přírody a historie (kopií světového procesu)

-Marxův materialismus je složitou myšlenkovou soustavou, ale syntéza se nezdařila

 

Historický materialismus

Masaryk upozorňuje, že vhodnějším názvem by byl „Ekonomický materialismus“. Nejasnými otázkami v historickém materialismu jsou mu: Co jsou formy vědomí? Co je vědomí vůbec? Je pravda, že vědomí je určováno bytím? Není pro člověka bytí a vědomí totožné?

Podle Engelse je historická příčina výroby i plození stejná. Na to Masaryk namítá, že jde o něco úplně jiného. Rodina přece není jen institucí fyziologickou, ale i mravní.

Sám Marx používá více definic historického materialismu. Podle Masaryka je učení o historickém materialismu zmatkem. Vývoj mladších marxistů (Baxe, Kautského, Ernsta, Cunowa, Konrada Schmidta, Bernsteina) probíhal směrem k opouštění materialismu.

 

Prvky historického materialismu:

1. Historismus je pozitivistický

2. Ultrapozitivismus bez psychologie a bez etiky

3. Teoretický stoicismus: „myšlení podle přírody“

4. Člověk redukován na teoretický myslící stroj

5. Ultraobjektivismus: absolutně objektivní kritérium jistoty bere z historie

6. Naturalismus: dějiny jsou součástí objektivního světového procesu

7. Hmotné poměry jsou vším, člověk není ničím…

8. Historický amoralismus (Marx amorální systém chtěl)

9. H.m. má stránku pozitivistickou a ideologickou

10. Nerozhodnost, dvojakost, mravní ideje odmítány i akceptovány

 

Pro Marxe materialistický znamená vědecký. Historie se má stát vědou přesnou, pozitivní, odhalující zákony historického pohybu, jako přírodověda. Dějinný výklad má být příčinný. Marx je ideologický, nerozlišuje obory abstraktní a konkrétní, chybí mu klasifikace věd i jasnost o metodě, proto nesplňuje požadavek vědeckosti historie a ukazuje nemožnost materialistické historie. Marx má sbírku historických fakt i výklad, které jsou však filosoficky nepřijatelné. Marxův materialismus postrádá psychologii i smysl života jednotlivce a společnosti. Vyhýbá se otázce po hodnotě dějinných událostí. Historizující Marx znásilňoval rozum i smysly. Podle Masaryka je Marxův materialismus škodlivější než Comtův pozitivismus. Marx si neuvědomuje dostatečně co a kolik víme, co a kolik nevíme.

U Marxe i Engelse chybí důkaz historického materialismu. Ekonomické poměry nejsou k ideologii v kauzálním vztahu. Marx ani Engels závislost „nadstavby“ na „základně“ nikde nedokázali a podle TGM důkaz ani podat nemohou. O ideologii a ekonomii mluví Marx a Engels často obrazně, kolísají jak ve vztahu ducha a těla tak ve vztahu mezi ideologií a hospodářstvím (příčinnost, paralelnost i vztahy jiné). Podle Masaryka je materialismus psychologický důsledněji proveditelný než ekonomický. Rozpor, ze kterého se marxismus nemůže dostat je ten, že práce předpokládá činnost ducha a tím je na činnosti ducha i závislá. Nevysvětleným zůstává paralelismus ideologie a hospodářských poměrů. Ekonomický materialismus se scvrkává jenom na metodu (např. pro rozlišování ekonomických epoch). Ekonomickými poměry nemůžeme vysvětlit například probuzením nové doby u Descarta, v reformaci, ve vědecké a v umělecké renesanci, v novém vědeckém duchu v hospodářství.

Marx redukuje hnutí celého křesťanstva na praobyčejnou historii kšeftovní. Ekonomický výklad „nadstavby“ podle Marxe a Engelse je jednostranný, abstraktní, utopistický a není podán důkaz jeho primárnosti. TGM namítá, že dějinná událost má často mnoho příčin. Samy hospodářské poměry jsou příčinou velmi složitou. Tedy ekonomický materialismus redukuje a zjednodušuje příliš. Marxův materialismus potlačuje psychologii a vstupuje místo psychologie do sociologie. Marx také ve svém redukování ekonomiky na přírodovědu nepřijímá rostoucí složitost civilizace. Marxismus a socialismus hledají ideál v domnělém prakomunismu minulosti, což je projev primitivismu. Základní rozpor zůstává mezi Marxovým objektivistickým materialismem a psychologií s etikou. Marxem diagnostikované falešné vědomí odpovídající individuálnímu vědomí jako iluzi, má kořeny u Hegela. Marx uznává jenom vědomí třídní, tj. kolektivní. Marxův materialismus se tak přibližuje iluzionismu. Sociologie u Marxe závisí na přírodovědě, ale ve skutečnosti sociologie bez psychologie je nemožná. TGM namítá též, že je-li individuální vědomí iluzí, pak je iluzí vše včetně ekonomického materialismu. Iluzivnost individuálního vědomí tvrdí a dokazuje kromě Marxe též Schopenhauer. Názor, že masa je všechno a individuum není nic, dokazuje Marxův iluzionismus. Každé důsledné myšlení a každá filosofie jsou naopak deziluzionizmem.Tím, že u Marxe „historický“ zahrnuje celý obor studia sociálně-historického, vyžaduje si klasifikaci, ale přirozenou, ne umělou. Marx s Engelsem nerozlišují sociologii a historii, ani od ekonomiky a politiky. Podle TGM materialismus historický je sociologicky ekonomický a filosoficky vulgární.

Masaryk si uvědomuje, že socialismus a sociologie jsou výrazem vědomí, že organizace společnosti je nehotová a nedokonalá. Sociálně-politický úkol si lidé uvědomují zejména v době porevoluční. Zatímco Comte odděloval sociologii od ekonomiky, Marx míchá sociologii s ekonomikou. Evolucionismus měl velký vliv na sociologii. Většina filosofů dějin, včetně Marxe, nepodrobují sociologické pojmy kritice.

 

 

Třídní boj, masa a individuum

 

Podle TGM chtění jednotlivců určuje historii a vůle je určována vášněmi a rozvahou. V materialismu předmarxovském je historie určována pohnutkami činů, v materialismu novém, Marxově, je historie určována jejími ženoucími silami a ženoucímí silami těchto ženoucích sil. Ale už u Hegela patrné a skutečně působící pohnutky nejsou posledními příčinami historických událostí.

Podle Engelse je společnost organizována do dvou tříd: buržoazie a proletariátu. TGM proti tomu namítá, že ani jedna z těchto tříd není homogenní. Všichni dělníci nejsou proletáři a také v buržoazii existuje hierarchie zájmů a tříd. Co se týče boje mezi těmito dvěma třídami, Masaryk upozorňuje např. na to, že národnostní nebo církevní boje nelze redukovat na boje ekonomické třídní.

Marx a Engels pranýřují konkurenci mezi dělníky a doplňují, že tuto konkurenci přemůže organizace proletářstva. Podle TGM je třídní boj i jeho teorie mlhavá. Boj a konkurence podle Marxe může mít mnoho významů. Také konkurence může být zhoubná nebo prospěšná. Revolučnost současnosti byla staršího původu než proletariát. Moderní literární „titáni“ bojují krvavě, ale ne ekonomicky. Podle TGM život není jenom boj, ale také vzájemnost. Vztah lidí a tříd je spravován také rozumem. Z egoismu lidé bojují i nebojují. TGM věří, že egoismu je víc než lásky. Dále se ptá, zda pozitivní vývoj vlastní osobnosti je pro společnost a pro historii bez významu? Podle Engelse jsou ženoucí historické síly revolučnost a později jen lakota s panovačností. V marxismu se směšují podle TGM faktory psychologické, metafyzické a přírodní. V koupi a prodeji pak náhle Marx rozkládá své hlavní třídy v individua. TGM se ptá proč najednou tolik atomizace?

Historické ženoucí síly podle Marxe a Engelse jsou:

1. Pohyb (obecně, herakleitovsky)

2. Pohyb a vývoj z protikladů

3. Přírodní síly (země, půda aj.)

4. Rasa

5. Třídy, národy

6. Demografické faktory

7. Stát a ostatní ideologické činitele

8. Touha po poznání

9. Historie s ubýváním „pitomosti“

10. Darwinisticky působící dědičnost

 

TGM upozorňuje na to, že i zde zůstávají Marx a Engels bez celku, bez soustavy, bez kvantitativního a kvalitativního určení způsobu vlivů sil. Masaryk znovu upozorňuje na absenci psychologie.

 

Masy a komunismus

 

Masaryk zdůrazňuje, že komunismus má zejména význam psychologický a duševní. Zavrhování hodnoty individua je v rozporu s nejvyššími hodnotami Západu. Rovnost komunismu má v marxismu základ metafyzický: naturalistický materialismus. Z hlediska komunismu, upozorňuje TGM, lze vztah masy a individua formulovat různě.

Podle Engelse komunismus hospodářský a duševní spočívá na biologickém. Masaryk se ptá, proč by měla tolik znamenat masa (která má své vůdce-též individua), kdyby byla složena z individuí mizerných? Masaryk požaduje dodržování etického pravidla: nevidět ve společnosti ani v mase individuum, potažmo vlastní já v projekci. Marx a marxismus to však dělá. Marxův pojem společnosti je abstraktní a antropomorfický. Dále TGM upozorňuje, že s materialismem lze spojovat kolektivismus i individualismus. Podle Masaryka společnost není organizována jako živý organismus, protože jí chybí jednotné vědomí. (Sociální organicisté s dávkou primitivismu jsou Platón, Spencer a Marx). Může jít o inspirující analogii, ale nesmí nahradit pozorování společnosti. Engels píše o „obecné vůli“ a „obecném plánu“, ale TGM upozorňuje, že lidé dělají svou historii sami, ale posud bez obecné vůle a bez obecného plánu. Proti absolutní rovnosti komunismu mluví: psychologie, noetika, logika, vývoj vědy a filosofie.

Podle TGM lze rozpor kolektivismu a individualismu překlenout lépe než v marxismu. Vynikající jedinci měli ve všech oborech rozhodující vliv. Například v politice mnoho revolucí přineslo jen málo nového. (TGM: Úspěšné revoluce bývají skoncování procesu započatého, už dávno podníceného kritickými jednotlivci.) Podle Masaryka lid nesmí být modlou (jako v teorii marxismu), ani dojnou krávou (jako tomu bylo v pozdější praxi marxistických států). Podle TGM masy a třídy poslední historickou ženoucí silou nejsou. Nad individui rozhoduje kritika a uznání individuí jiných. Masaryk si všiml, že u Marxe jako u Comta jsou stádia kolektivního vědomí mytické, pozitivní a přírodovědné.

Masaryk vyzdvihuje některé významné názory na vztah vědomí individuálního ke kolektivnímu.

1. Čím dále do minulosti, tím více je jednotlivec spoután společností. Vynikající jedinec byl považován za božského.

2. Středověký katolicismus uskutečnil jednotnou kolektivistickou politickou a filosofickou soustavu. Ale ani ten se neobešel bez individualismu, např. ve sporu o pravomoc koncilu s papežem.

3. Naopak protestantismus je charakterizován individualismem a subjektivismem. Ale i v něm vyvstávají otázky vztahu celku a individua, většiny a menšiny.

4. V 18. a v 19. století se formují národní státy. Kolektivismus a individualismus v nich vystupuje vědoměji proti sobě.

5. Socialismus kolektivismem i mystickým kultem lidu. Kolektivismus v něm vystupuje nábožensky, eticky, politicky.

 

 

 

Historické zákony a teorie vývoje

Marx a Engels vidí vědeckost teorie v stanovení přírodních zákonů. (Marx v Kapitálu: „…přírodní zákony kapitalistické výroby…“) Pro Marxe je přírodověda materialismem. Pozitivismem a materialismem chce odůvodnit historický a sociální determinismus, snaží se uniknout jednak ideologii a jednak utopickému socialismu. Engels rozlišuje vývoj přírodní a dále historický, v němž působí vnitřní zákony jako hegelovské zákony, jsou imanentní. Engels zaměňuje pojmy ženoucí síla a zákon. Podle TGM věda pracuje se zákony speciálnějšími, které Marx má, a obecnějšími, které Marxovi chybí. Marx hlásá zákon negace negace, což je hegelovská formule pro vývoj. Tento zákon se podle TGM hodil k Hegelovu panteismu, ale odporuje Marxovu materialismu. Marxova teorie přechodů mezi protiklady předpokládá veliké katastrofy. TGM prohlašuje, že „naše doba nepotřebuje komunismus s nutností přírodního procesu“. Dále Masaryk pokračuje: „Vývoj může být přechody infinitesimálními.“ Protiklady mají podle TGM platnost v estetice, ve společenském životě, v duševním vývoji.

Marx s Engelsem chtěli cosi jako darwinistickou objektivistickou vývojovou řadu pro dějiny. Podle Marxe bude komunismus přírodní nutností, slovu „zdokonalení“ se vyhýbá. TGM považuje za nutné rozlišovat vývoj a pokrok. Pro pokrok je podle TGM potřeba určit měřítko a síly uskutečňování. Podle TGM je kapitalistická civilizace relativně dobrá i relativně špatná. Marx a Engels často píší, že stát a civilizace jsou vůbec špatné (vliv Rousseauův). TGM se domnívá, že materialismus a ateismus se vylučují se zákonným vývojem v historii a v přírodě. Teleologické názory sice mohou být zastaralé, ale i absolutní náhoda, ke které materialismus v poslední instanci vede, je nepřijatelná. Masarykova závažná námitka proti Marxovi a Engelsovi je: Jak může a má vyplynout z účinků slepého instinktu, lakoty a panovačnosti „podivuhodný řád“?

Utopismus, kterého se marxisté bojí, bývá provázen s „psaním dějin budoucnosti“. Nejde o předvídání, ale o konstruování. Masaryk identifikuje zřídla utopismu v:

1. Nepochopení přítomnosti a minulosti

2. Nepochopení pravé lidské přirozenosti

3. Nesprávné metodě

Dále Masaryk upozorňuje, že každý etický sociálněpolitický program je plánem pro budoucnost, ale nemusí být utopismem. Dokonce podle něj nelze dělat pozitivní návrhy pro společnost dnešní a nemít na očích společnost příští. Marx a Engels prorokovali úpadek kapitalistického řádu už ve své době. Bernstein se takovému prorokování vyhýbal, měl strach z možného poznání, že budoucnost nebude o mnoho jiná než přítomnost. Renard dokonce rozvíjel vědu ideálu osobního a sociálního. Podle TGM lze v různých oborech dosáhnout různého stupně předvídání budoucnosti. Marx prorokoval brzký úpadek kapitalismu na základě koncentrace kapitálu. A podle TGM prorokoval špatně. Okolo roku 1900 střední vrstva neubývala tak rychle, jak Marx očekával a stav dělnictva byl lepší, než si Marx myslel.

Etika a filosofie dějin: Podle TGM otázka po ideálu sociálním má i význam subjektivní a individuální! Filosofie dějin ani historie sama nám sociální ideál neurčuje. Sociologie a historie, které jsou čistě teoretické, ani předvídáním neurčují, jak má jednotlivec jednat. Jednání pochází z poznání i z vůle. Žádná historie nenahradí etiku ani logiku, nedává svědomí ani pocit povinnosti. Jde nejen o to, co bude, ale co být má (co se má stát se mnou). V etice Marx kolísá mezi ultrapozitivistickým amoralismem a moralismem. Práce Marxovi byla účelností a tím i de facto sociální teleologií. Podle Masaryka však politika (jako všechny praktické vědy včetně politiky hospodářské) má být odřízena etice trvale. Sociální ideál neustanovuje jen ekonomika, jde i o pohnutky, důvody ekonomického plánu a cíle! Podle TGM pro sociální ideál životní obsah jako civilizace nebo kultura nestačí. Jde například o otázku oprávněnosti kultury nebo civilizace v jejím smyslu a rozsahu. Otázka po smyslu historie vychází z otázky po smyslu světa a života vůbec. Orientace v této problematice je nutná pro teorii i pro praxi. Podle TGM historie není tak logická, jak si myslel Hegel a Marx. Myslitelé na sebe navazují spíše psychologicky než logicky. Vývoj a pokrok není pouhým součtem minulého, ale přetvořením.

Podle TGM z důrazu Marxova a Engelsova na historické zákonitosti jde hrůza. V marxismu jediným činem svobodným je dostat se do souladu s historickou-přírodní zákonitostí. Znamenalo by to, že svoboda záleží v ovládání nás samých a vnější přírody. Engels problém svobody vůle neobjasňuje, nevykládá ani psychologicky ani metafyzicky. Engels tvrdí jen: „Vědění je moc!“Ani Marx pojem svobody neupřesňuje.

TGM upozorňuje, že hromadnost sociálních jevů, pověry velkých čísel, působí na fantazii. Neprávem se pak hledá v množství víc než v jednotlivci. Otázka determinovanosti chtění spadá do psychologické empirie. I trestání je možno jen na základě determinismu. Masaryk si všiml, že Marx věřil ve všemohoucnost náhody i ve slepé fatum. Jakou filosofickou odpověď na tyto otázky Nabízí TGM: Teistický výklad světa a historie, teistický determinismus je synergismem sociálním a metafyzickým.

 

Marxův obraz novodobého kapitalismu

 

Statky podle Marxe vyvozují svoji hodnotu z práce. V Kapitálu Marx podává kritiku politické ekonomie, kritiku všeho hospodaření a vší kultury vůbec. Konstatuje v Kapitálu, že podnikatelské peníze ze sebe rodí peníze nové… Hodnota podle Marxe je užitná, dále užitek, který věc poskytuje a dále hodnota směnná. Tertium comparationis pro směnu je Marxovi práce (je hodnototvornou substancí). Čím méně času je potřeba k výrobě, tím menší je hodnota výrobku. Nadhodnota je zisk podnikatele. Nadhodnota vzniká tím, že to, co dělník nutně potřebuje, se zmenší nebo zlevní. Nadhodnota vznikající prodloužením nadpráce je „nadhodnota absolutní“. Úsilím kapitalisty je vyrábět maximum hodnoty relativní (technickým zdokonalováním a vynalézáním strojů). V strojovém provozu se prodlužuje pracovní den, část dělnictva má dlouhou pracovní dobu a jiná část zůstává nezaměstnaná. Jde také o přelidnění, ale podle Marxe ne absolutní v Malthusově smyslu. Kapitalisté vykořisťují i sami sebe. Kapitál narůstá také z nezaplacené pracovní doby. Člověk je ovládán vytvořeninou své vlastní ruky. Proletariát umožňuje akumulaci kapitálu a naopak. Podle Marxe původní akumulace v ekonomice je jako prvotní hřích v teologii, tedy loupež. Produkce podléhá zákonům podobným přírodním a tím také rozmanitým periodickým krizím. Marxova současnost podle něj směřuje k chronické chorobě, k dekadenci. Roste výnosnost práce a klesají ceny pracovní síly. Čím výnosnější je práce, tím větší počet lidí je proletarizován. Cesta zpět není, zbývá jen komunismus, ale přechod k němu bude podle Marxe snadný.

 

 

 

Engels shrnuje Marxovy názory takto:

V kapitalismu vládne bezuzdný konkurenční boj. Frapantní je protiklad společenské organizace v továrně a společenské anarchie v celkové výrobě. Výroba je zdokonalována kvůli konkurenci. Dochází k propouštění a vzniká průmyslová rezervní armáda nezaměstnaných. Z nadvýroby dochází k přeplnění trhů a k dalším krizím. Proletariát se zmocňuje veřejné moci. Výrobní prostředky se stávají veřejným majetkem. Vyrábí se podle předem stanoveného plánu. Společenské třídy zanikají, jsou anachronismem. Svobodný člověk je pánem svého způsobu spolčovacího, přírody a sebe sama.

 

Masarykova kritika pojmu nadhodnoty a Marxova Kapitálu vůbec

Pojem nadhodnoty je ekonomický výraz pro sociální pojem tříd a jejich boj. Je také odsudkem kapitalistického zřízení a jeho civilizace. Knihy Kapitál jsou kritikou dosavadní ekonomiky, jsou vademekum kapitalistického upírství a socialistické revoluce.

Hodnotu nelze odvodit pouze z práce, podle: TGM, ekonomů i samotného Marxe. Empiricky stejné kapitály v téže době dosahují poměrně stejného zisku, i když užívají různého kvanta živé práce. Marxovo pojetí nadhodnoty kritizují Sombart, Schmidt, Bernstein. Engels jim odpovídá, že „zákon hodnotní platí obecně“ 5000-7000 let. TGM se ptá, zda o akumulaci kapitálu rozhoduje konkurence nebo zákon (nad)hodnotní? TGM zdůrazňuje Marxův rozpor na tom, že ani v nejstarší době se přímo směňované zboží necenilo pouze podle vykonané práce. V Masarykově době se zisk (nadhodnota) ustanovuje konkurencí, ne vykořisťováním neplacené nadpráce.TGM se následně ptá, zda konkurence je modifikující, konstituující nebo hodnototvorná?

TGM si všiml, že vztah I. A III. svazku Kapitálu je záhadný. V I. svazku je důkaz, že Marx o záhadě věděl velmi dobře, slíbil vysvětlení rozporu, což neučinil. Celkově se Kapitál vyznačuje nehotovostí a kolísáním. Sociologické a filosofické chyby marxismu se mstí v učení ekonomickém. Kolísání Kapitálu spočívá v tom, jak se v něm střídá líčení a kritika vykořisťování s pozitivní ekonomickou teorií. TGM se ptá: kde končí krádež a kde začíná práce? V Marxovi se prý překládá Renanův diletantismus do ekonomiky. Masaryk konstatuje, že celý Kapitál je poznamenán spíše neurčitostí a nehotovostí, než nesprávností. Problém je také v neujasněnosti vztahu Marxe a Engelse ve vztahu k darwinismu.

Bez kategorie užitku se nedá pojem hodnoty stanovit. Marx připouští možnost ceny formální, imaginární, bez hodnoty. Jinde jsou peníze formou zboží, zlatem, měřítkem hodnoty, samy hodnotu mají. Marx má problém ve výkladu ztráty hodnoty. Pro řešení se podle TGM bez užitku a uznávajícího úsudku nelze obejít. Únik z Marxova osudného kruhu by byl v odlišení práce a pracovní síly, z nichž pracovní síla má hodnotu a práce bez pracovní síly není nic. Užitek je kategorie subjektivní a etická, vede k vůli, k motivům, k člověku celému. Statistika a ekonomická historie Marxovu teorii nadhodnoty vyvracejí.

Marx uznává i neuznává poptávku kvůli materialistickému objektivismu. Z Kapitálu vzniká podle Masaryka mylný dojem, že celý svět je stále produkující fabrika. „Proč, k čemu, pro koho?“ ptá se provokativně Masaryk. Dále: Směna i práce mají také důvody v subjektu. TGM prohlašuje: „Co Marx praví o fetišismu zboží, to plně platí pro jeho fetišismus práce!“ „Marx se stará jenom o mechaniku práce!“ prohlašuje Masaryk.

Už jsem uvedl, že Marx je velmi slabý v psychologii. Masaryk namítá, že i Adam Smith, v jehož ekonomii hraje velkou roli egoismus, stavěl ekonomii na psychologii a uznával význam etiky v ekonomice, ale od ekonomiky ji odděloval. Masaryk nachází u Marxe konkrétní ekonomiku (postrádající filosofické základy) na abstraktní sociologii. Přestože filosofie pátrá po smyslu života v práci vědecké, duševní i fyzické a má vůbec etický ráz, nelze na druhou stranu hospodářské jevy vykládat etickými normami, což Marx ani Engels nepochopili. Vedlo to k fiasku krajního materialismu. Zatímco Bernstein shledává v nadhodnotě prvek etický, pro Engelse je mravní vědomí symptomem hospodářského vývoje.

Podle TGM Marx fakta o hospodaření konstruuje, zatímco by bylo potřebné jejich realistické konstatování. Marx nevykládá fakta z nich samotných, ale z dogmatického materialismu. Masaryk konstatuje, že ekonomie není vědou více historickou, než ostatní sociální vědy.

Masaryk upozorňuje, že Marx neodlišuje duševní a tělesnou práci a práci duševní málo cení. Podle TGM Marx nemá pravdu, že kapitalista nepracuje a dělník nemyslí, je tomu právě naopak! Moderní ekonomika se vyznačuje zvýšenou podnikatelskou energií. Stroje mohou ubíjet ducha i mít příznivý vliv, například výchovný. Podle Marxe kapitalista vykořisťuje i vědu. Masaryk se ptá, jak ji vykořisťuje, zda ji používá jako ideologii? TGM dodává, že moderní kapitalismus vědu též podporuje. Masaryk myslí na byrokratismus, „vyučené inteligenty“ a na to, že obyčejná práce duševní nemusí být tvůrčí, když tvrdí, že většina duševní práce není vyšší a cennější než práce dělníka. K tématu duševní práce dodává Masaryk antropologickou poznámku, názor, že podstata člověka tkví více v citu a vůli než v rozumovosti. Redukci veškeré práce na jednoduchou práci svalovou se podle TGM projevuje Marxův materialistický primitivismus. Když Marx vidí jen veliký celek práce, tak Marxův antropomorfický veledělník pochází z Hegelova panteismu. Masaryk nachází všude v Kapitálu sociologický fetišismus.

Masaryk upozorňuje, že Marx je nepřítelem dělby práce, která má být v komunismu zredukována nebo odstraněna úplně. Dělba práce podle Marxe lidi mrzačí. TGM uznává, že v analýze dělby práce podává Marx mnoho výstižných myšlenek, ale Marxovi například chybí celková klasifikace zaměstnání a prací. Proto nemůže podat obraz o vzájemnosti a souvislosti oborů a také nepostihuje příčiny vedoucí k dělbě práce. Podle TGM Marxovo očekávání „absolutní disponibility“ pracovníků má též původ v nejasnostech o podstatě a úkolech moderní filosofie. Engels naproti tomu nutnost specializace chápe. Masaryk upozorňuje, že specializace mívá také původ ve zvláštních individuálních schopnostech. Pohyb továrny nevychází od stroje, jak míní Marx.

Masaryk upozorňuje, že kapitalismus není jedinou příčinou bídy. Například v Rusku a v Indii bylo společné vlastnictví a přitom hlad a bída. Marx charakterizuje správně jenom část moderního kapitalismu. Podle Marxe se každý kapitalista potácí mezi hrabivostí a požitkářstvím. Masaryk však rozlišuje hodné kapitalisty a lichváře pod ochranou zákonů, kterých je však více, než je společnosti zdrávo. Marx se obrací jen proti kapitalistům, ale celé legie cizopasníků jsou v kancelářích, ve vojsku, v církvi, na katedrách, v redakcích, v závodech, prostě všude…Marx nevidí v kapitalistech zaměstnavatele a pracovníky, vidí v nich jenom vykořisťovatelské despoty. Marx směšuje koncentraci kapitálu s koncentrací výroby. Masaryk konstatuje, že vývoj průmyslu je neukončený.

Masaryk však uznává, že statistiky o stavu dělnictva a nezaměstnaných jsou skutečně velmi smutné, i bez hegelovské dialektiky. Masaryk prohlašuje: „Bídu moderní společnosti znám dost, přesto však nepřijímám Marxův výklad!“ Marx má podle TGM od základu nesprávný názor na smysl života a historie. To se projevuje například ve zcela neorganickém spojení pesimismu s optimismem. Podle TGM hospodářská bída má původ v obecné slabosti lidské, mravní, rozumové. Pozdější Marx se vzdává dekadence a krizí. TGM prohlašuje, že v dělnictvu je více naděje než v dekadenci literární.

 

Malthus a marxismus

Marx ostře odmítá Malthuse, protože Malthus ohrožuje Marxův historický materialismus, když tvrdí, že lidé mohou svůj vývoj regulovat svou vůlí. Malthus neuznává vliv politiky a ekonomie na populaci, zatímco Marx neuznává vliv etiky. Někteří socialisté jsou pro Malthuse a někteří jsou proti němu. (Darwinův boj o život byl ovlivněn Malthusovou populační teorií. Engels přebírá z darwinismu přibývání obyvatelstva jako historickou ženoucí sílu. Marx v Kapitálu vykládá přelidnění „historickými přírodními zákony“ kapitalistické výroby. Podle TGM právě ta přírodnost proti Malthusovi je zarážející…(Opouští Marx materialismus z nechuti k Malthusovi?) Zatímco někteří evolucionisté etické síly uznávají, zůstává pro Marxe a Engelse člověk jen bytostí zoologickou. Marx neřeší fundamentální otázky rozdílu mezi přírodou a mravností. V Kapitálu I píše Marx proti Malthusovi, zatímco v Kapitálu III je Darwinův a Malthusův princip konkurence uznáván. Marx neměl pozitivní populační teorii. Zákonu populačnímu dává jen význam historický a hospodářský. TGM v celku s Malthusem souhlasí.

Marx a obchod

Marx obchod neanalyzuje a pohrdá jím, jako přívěskem kapitalismu. I obchodník je vykořisťovatel a zloděj. Směna nevytváří podle Marxe nadhodnotu. Podle TGM je to pochopitelné z hlediska lichvy, ale obchod je různý.

Marx a zemědělství

Marx analyzuje zemědělství jenom málo. Překážkou analýzy zemědělství je také Marxova teorie nadhodnoty. Velkostatkář je podobně jako v průmyslu dokonce pijavicí pijavic, má monopol. Marx přijímá Ricardovu teorii renty, která je však v rozporu s teorií nadhodnoty. Podle Marxe půda bez práce hodnotu nemá.

 

Zpracováno podle: Masaryk, T. G.: Otázka sociální I. Praha, Masarykův ústav AV ČR, 2000.

 

 

 

 

 

 

 

 

KNIHA II.

T. G. Masaryk: Otázka sociální II

Civilizace. Komunismus budoucnosti

Komunistický manifest požaduje důkladné přetvoření společnosti. Je krédem Marxe a Engelse. Pozdější Marx a Engels psali o komunismu s rezervou. V komunismu je odmítnut kapitál spolu s anarchií kapitálem podmíněnou. Je prý potřeba nejdříve vypočítat kolik společnost potřebuje práce, výrobních prostředků, potravy atd. V komunismu prý nadvýroba bude kontrolována společností. Nadpráce zůstává žádoucí například k pojištění proti nehodám, k zabezpečení vyvíjejících se potřeb pokroku obyvatelstva. Zůstane akumulace, ale zanikne třída zahalečů. Podle Engelse vznikne „říše svobody“, v níž práce nebude určena nouzí ani vnější účelností, nastane svoboda ducha i těla. Má zaniknout konkurence, zisk, mzda, proletariát, kapitalisté, zboží a jeho výměna, třídní boj, pracovní specializace, přelidnění relativní i absolutní. Poměry mají být ovládány jejich pochopením a prohlédnutím. Podle Engelse budou podle okolností pro rozdělování používána různá přechodná zařízení. Podle Komunistického manifestu budou všichni pracovat fyzicky.Náklady na kvalifikaci pracovní síly má hradit společnost. Mladší marxisté mluví raději o kolektivismu než o komunismu. Například Kautsky nevěří v brzké uskutečnění komunismu, Bernstein se komunismu vzdal.

Komunismus a materialismus

Marxův komunismus je soustavou filosofickou i kulturní. Komunismus Marxovi logicky vyplývá z materialismu. Jde mu o „vhodné zařízení empirického světa“ s cílem udělat poměry lidskými. Principem mravnosti je dobře pochopený zájem, zájem jedince se musí krýt se zájmem lidstva. Nemá docházet k trestání zločinů, ale k odstranění protisociálních míst původu zločinu. Marx nikdy nezamítl materialismus, ale někteří komunisté své systémy na materialismu nezakládají.

Marxovy důvody a důkazy v materialismu pro komunismus:

1. Poznání, že člověk byl původně dobrý

2. Zaručení rozumové rovnosti

3. Poměry jsou vším, individuum ničím

TGM poznamenává, že důvody proč Marx vidí v materialismu „logickou bázi“ komunismu, vypadají nedostatečně. Marxovi je materialismem moderní přírodověda. Už pro Feuerbacha byla přírodověda důvodem pro rovnost. Marxovi připadala radikální, protimetafyzická, protiteologická. Podle TGM přírodověda sama není demokratická, materialismus, spojený s egoistickou etikou, je skutečně protináboženský a proticírkevní. Materialismus je podle TGM revoluční ateismem. Z toho celkově vyplývá, že materialismus není „logickou bází“ komunismu.

Typy komunismu jsou: hospodářský, komunismus práce, duchovní (neexistuje individuální vědomí), mravní (amoralismus+rovnost), o k. pohlavním a rodinném se dočteme až u Engelse.

 

 

 

Masarykovy názory na organizaci společnosti:

1. Zkušenost vylučuje absolutní rovnost. Sociální reformy mohou nastolit snesitelnou nerovnost. Zákon může zaručit rovnoprávnost, ne rovnocennost.

2. Nemá být požadována hospodářská rovnost, solidárnost ano.

3. Hospodářský, duchovní, pohlavní a rodinný komunismus je nemožný.

4. Hospodářská reforma bez mravní a názorové je nemožná.

5. Zejména historický materialismus je nemožný. Žádný majetek není svátostí.

6. Všechny vlastnické vztahy jsou jen přechodnou historickou formou.

7. Komunismus je založitelný jen na přátelství.

8. Rovnost musí být organizována a každá organizace vede k nerovnostem.

9. Je lepší samospráva a federace než hospodářský centralismus.

10. Konkurence je důležitá.

11. Nutnost sociálních reforem (Uvědomělá populační politika, dělnické pojištění, přísný státní ekonomický dozor, odstraňování nezaměstnanosti, progresivní daň, právo na existenci, legální existenční minimum, zrušení lichvy a cizopasnictví, omezení práva dědického.)

Komunismus a rodina

Prvním velkým teoretikem komunismu byl z filosofických a etických důvodů Platon. Byl hlasatelem částečného komunismu pro třídu vladařskou a vojenskou. Komunismus mu byl institucí mravní a hospodářskou. Platon počítal s přísně regulovanými sňatky mezi fyziologicky zdatnými jedinci, bez následného stálého soužití. Děti měl vychovávat stát. Vladaři se měli stávat filosofové. Podle Marxe a Engelse se v komunismu z každého měl stát filosof. Také Marx chtěl regulovat rodinu. Tuto teorii za něj vypracoval Engels podle Morgana a Fouriera.

Engelsem vyhlašovaný prehistorický komunismus opouští na dlouhé období historický a dialektický materialismus. Když Engels vycházel z Morgana, neměl zapomínat na to, že Morgan připouští komunismus jen na základě mravním. Vědecká fakta vypovídají proti prehistorické pohlavní promiskuitě. Podle TGM nikdy nebyl engelsovský prehistorický komunismus ani matriarchát. Engels chápe rodinu jen ze vztahů pohlavních, zapomíná na síly hospodářské, politické, výchovné a náboženské. Podle TGM Engels podléhal „utopismu minulosti“ a „fetišismu pokrevenství“. Ve skutečnosti prvotní komunismus byl komunismem z nouze hmotné i duševní. Lidé měli tak málo, že spíše o komunismu ani nelze hovořit. Podobně jako Morgan také Engels zmiňuje prvotní filosofii a náboženství jen mimochodem a neurčitě. Podle TGM na prehistorického člověka také působilo kromě příbuzenství mnoho svazujících sil. Engels podle TGM neporozuměl prehistorickému člověku, protože zanedbal jeho náboženství. Engels dále líčí rodové zřízení evropských národů, zvláště Germánů a Slovanů, ruský mir a zadrou.

 

 

Engelsův pohlavní a rodinný komunismus

Také podle Engelse byl prvotní komunismus z nouze. Ale i k tomuto konceptu přistupují Marx a Engels kolísavě, když prvotní komunismus zároveň idealizují. Podle Engelse byl pohlavní a rodinný komunismus základem hospodářského. Masaryk k tomu poznamenává, že i v moderní době je v rodině možný komunismus, ale ve smyslu Engelsově nebyl. Monogamii a soukromý majetek spojuje Engels s nejhlubším úpadkem. V budoucím komunismu má být podle Engelse monogamnost s možností budoucího rozchodu. Původní pohlavní komunismus byl podle Engelse obdobou současné promiskuity. Engels považuje konvenční manželství za podobné prostituci, „prodává se v něm tělo navždy a nadobro“. Podle Engelse v proletariátu už v 19. století je manželství založeno na pohlavní lásce, zatímco v buržoazní rodině je založeno na zotročení ženy. Tento stav lze odstranit jen socialismem. V něm má hlavně skončit nadvláda muže a nerozlučitelnost svazku.

Důvodem Engelsovy dekadentní teorie lásky je podle TGM materialismus. Podle TGM je obtížné posoudit mravní stav tříd a příčiny nemravnosti, je chybným názorem považovat venkov za málo zkažený. TGM upozorňuje, že hegelovská negace negace ovládá i lásku. Engels s dekadenty absolutizuje pohlavní pud. Za fetišismem pohlavnosti a pohlavním titánstvím, které zotročují muže i ženu, je podle TGM vždy slabošství. Masaryk prohlašuje: „Síla je cudná!“ Na tom se rozděluje svět na starý a nový. Podle Masaryka láska není pohlavním pudem, ideálem je manželství těl i duší, pohlavní poměry jsou projevem vší mravnosti a celého názoru na svět. Podle TGM existuje též dekadence katolická a protestantská. Dále Masaryk tvrdí, že moderním kapitalismem, myšlením, politikou, mravností, se vztahy rodinné a pohlavní revolucionizují. Podle TGM zrovnoprávnění muže a ženy je nejen otázkou hospodářskou, ale hlavně mravní. Podle něj někdy může být rozvod prostředkem dobrým, ale lidstvo spěje k absolutní monogamii, rodinu trhá nouze i bohatství.

Ideologické soustavy. Stát a právo

Marx převzal Hegelovu právní filosofii. Vlivem Feuerbacha Marx zastává názor, že stát je zlo. Podle Marxe je stát udržován buržoazní společností. Ve „státu politickém“ se podle Marxe politika stává náboženstvím. Svoboda zaručená státem prý neguje stavovská privilegia vede k egoismu „osvobozených“ individuí. Podle Kapitálu je společnost reprezentovaná státem v úpadku. Podle TGM je Marxova konstrukce státu nehistorická.

Engels se domníval, že stát je hrobařem rodového zřízení. V trvání lidstva je však podle Engelse existence státu nepatrnou epizodou. Významná charakteristika státu podle Engelse je ve vztahu k burze. Proti tomu Masaryk namítá, že stát není efemérní, že stát používá násilí, ale není založen jenom na něm. Platon i socialisté zastávali názor, že lidé rádi vedou i poslouchají. Masaryk prohlašuje, že úkolem je odstranit nedokonalosti státu a zachovat jeho nutnou organizaci. Stát má poslání hospodářské, kulturní a etické. Vztah církve a státu je dlouhodobý, obě instituce jsou založeny na principech etických i rozumových. Podle TGM je Engelsova představa státu amorfní, protože Engels nerozumí národnosti a modernímu národnostnímu hnutí. Marx a Engels mají stejně amorfní i pojem společnosti. Chtějí se státu zmocnit, aby změnili hospodářské poměry. TGM upozorňuje, že organizace uvnitř moderního státu se v rostoucí míře osamostatňují. Marx prý moderní vývoj státu nechápe.

Marx a Engels zastávají názor, že odstraněním feudálních privilegií je nastoleno zotročující buržoazní právo. Ekonomické vztahy podle nich určují nejen stát, ale i státní právo. Marxova a Engelsova právní filosofie je negativní. Podle TGM právo má širší obsah než hospodaření a zasahuje, výchovu, církve a společenské soužití vůbec. K recepci římského práva došlo tedy nejen kvůli ekonomice. Podle TGM se právo vyvíjí také samostatně. Marx a Engels kolísají mezi amoralismem a moralismem také v oblasti právní. Jakým právem má dojít ke komunistické expropriaci majetku?

V chápání přirozených práv svobody, rovnosti, bratrství zůstává historický materialismus ve fundamentálních otázkách povrchní. TGM upozorňuje, že u starých Řeků a Římanů bylo více nerovnosti, než rovnosti, za římského císařství se tato nerovnost zmenšuje. Křesťanství má podle Masaryka jen rovnost dědičného hříchu a zpočátku také vyvolených. Tím zřejmě Masaryk poukazuje na hierarchickou organizaci katolické církve. Když Germáni zaplavili Evropu, měli složitou soustavu stupnění politického a sociálního. Americká ústava uznala lidská práva a přitom potvrdila otroctví černochů. Proletářský požadavek rovnosti je reakcí proti křiklavým sociálním nerovnostem i proti měšťanskému požadavku rovnosti. Pozitivistický historismus neuznává pozitivní pojmy práva. TGM to komentuje slovy: „Co stačí pozitivistickému historikovi, nestačí svědomí.“ Marx a Engels opět požadavek rovnosti neprecizují a chybí jim i právní pojem vlastnictví. Podle TGM si lidé nejsou rovni tělem, intelektem ani citem. Křesťanské hlásání lásky podle něj přece jenom působilo. Na politickou oblast podle TGM více působila reformace. Masaryk souhlasí Palackým, že: „Vůdčí ideje francouzské revoluce jsou křesťanské.“ Podle TGM nerozuměli Marx a Engels ani církvi ani reformaci.

Národnost a mezinárodnost

Masaryk uvádí, že marxismu bývá vytýkáno splývání mezinárodnosti, beznárodnosti a protinárodnosti. TGM zastává názor, že kosmopolitismus nevylučuje nacionalismus. Podle Marxe práce sloužící kapitálu setřela z proletáře národní charakter. Jinde píše Marx, že proletariát se musí sám ustanovit jako národ. A jinde, že padnou protiklady tříd i národů. Masaryk konstatuje zase, že národnostní otázka je u Marxe a Engelse málo propracována. Engels považoval rasu za hospodářský činitel. Podle Masaryka národnostní cit a idea získávají moc až v novověku, hlavně od konce 18. století. Historický materialismus na vysvětlení vývoje národnostního principu opět nestačí. Masaryk klade otázku, zda jsou národnostní boje také třídními. Sombart napsal, že: „Socialismus má ráz podle národů.“ Masaryk poznává, že když má u Engelse pokrevnost, krev, význam přímo mystický, mohl by tak jako Morgana uznávat též Gobineaua. Marx ani Engels nechápali, že stát není národnost. Podle TGM moderní národní hnutí bývají politicky a sociálně demokratické. V Čechách bylo vždy svobodomyslným a lidovým. I v Německu bylo okolo roku 1900 národní hnutí demokratické. Národnost souvisí s jazykem, právem, mravností, uměním, literaturou, filosofií a náboženstvím. Programem Kautského se stal národnostní federalismus. U Herdera (jenž působil na Palackého a Kollára) dochází k splývání ideje národnostní a humanitní. Také čeští buditelé zakládali ideu národnostní na humanitní. Podle Sombarta je socialismus vždy proti nacionalismu. TGM se domníval, že v socialismu může být korektiv národnostního egoismu a šovinismu, že socialismus může posloužit malým národům, že bezkrevný kosmopolitismus je lepší než bezkrevný nacionalismus, dále, že idea národní je i mravní.

Marx měl odpor proti Slovanům a zejména proti Rusku. Byl také proti Čechům. Ve vyšším věku se stával přátelštějším. Podle TGM bylo Rusko německým socialistům politickým bubákem. Slovanská otázka byla Marxovi a Engelsovi panslavismem. Marxisté však měli tradiční sympatie vůči Polákům. Marx považoval Židy tradičně za lichváře, za národ s velkou afinitou k penězům. Egoismus považoval za typicky židovskou vlastnost. V jeho vztahu k Židům se setkáme se samými negacemi. Ale Marx vidí egoismus i v křesťanství. Podle TGM to souvisí s tím, že Marx nevidí Židy historicky ani kulturně. Přesto Židé přilnuli k socialismu. Bruno Bauer byl pro emancipaci Židů od náboženství a spojení s vědou.

 

Otázka náboženská

Feuerbach antropomorfizoval boha. Podle Feuerbacha člověka nestvořil bůh, ale boha stvořil člověk. Feuerbach oživil humovský deismus. Feuerbach sice později antropomorfizaci boha opustil, ale u Marxe přetrvalo. Feuerbachův a Comtův pozitivismus byl pro Marxe velkou autoritou. Marx považuje za náboženství také fetišismus zboží a peněz. Z kultury je podle Marxe nejvzdálenější složkou od ekonomické základny v nadstavbě právě náboženství.

Engels chce analyzovat celek náboženství, ale podává jen historii náboženství, nikoliv filosofii. O psychologický výklad náboženské ideje a citu se Engels nepokusil. Myšlenka osobní nesmrtelnosti je pro něj fádní. Engelsova historie náboženství: Podle něj se zánikem římské říše zanikli i národní bohové. Cítila se potřeba světového náboženství, kterým se stalo křesťanství. Za středověkého feudalismu se pod teologií octla filosofie s politikou a právem. Kacířství v dějinách křesťanství bylo buď měšťansky umírněné, nebo plebejsky revoluční. Při luterské revoluci města sedláky opustila. Luterská revoluce podle Engelse vyřadila Německo na 300 let ze zemí s vlivem na historii. Anglická reforma náboženství prý byla republikánštější a demokratičtější, a proto také úspěšnější než německá. Každá třída podle Engelse užívá náboženství své tradice.

Masaryk kritizuje Marxe a Engelse názorem, že antropomorfizace a racionalistický deismus podstatu náboženství nevyčerpávají. Antropomorfismem se vyznačují až vyšší stádia náboženského vývoje. V návaznosti na Kantovu myšlenku o tvůrčí fantazii v náboženství se TGM ptá, čím se fantazie stává náboženskou a čím se stává fantastikou. Podle TGM Feuerbachův deismus je sentimentální teorií lásky. Naproti tomu Marx a Engels jsou deisté bez sentimentality, kteří ztotožňují náboženství s teologií. Zanedbali vztah náboženství k citům, vůli a k etice. Podle TGM má vyšší náboženství vždy důraz na etický obsah. Marx a Engels nevidí v náboženství nutný sociální prvek. I zde Marxovi překáží filosofický primitivismus. Marx všude dává průchod své nenávisti vůči náboženství. Podle Marxe kritika náboženství dělá z člověka zpitého zase střízlivého. TGM upozorňuje, že Marx a Engels náboženství jenom negují, zatímco největší filosofové míří k náboženství nadpozitivnímu. Ateismus je Marxovi ženoucí revoluční silou. Marxův a Engelsův ateismus působil mocně. Podle Masaryka boj vědy a filosofie s teologií trvá už staletí, což by mělo otevřít oči obráncům pozitivního náboženství, ale také nepřátelům náboženství a církví typu Marxe a Engelse. Podle TGM podstatu náboženství postihneme nejlépe na náboženském životě přítomnosti, na sobě samých. Veliké reformační hnutí vzniklo z potřeb náboženských a mravních. Engels nemá pravdu, že velké dějinné události jsou náboženstvím jenom provázeny. Reformace nebyla jenom „kostýmem“ ani „převlečením“. První reformační pokusy proběhly v hluboce předburžoazním období. (TGM: „Hus osvobodil svědomí.“) I speciální věda je duchovní a mravní mocí. Teologie se reformací postupně přizpůsobila filosofii. Reformované církve jsou tak demokratizované, že se „papežem stává každý“. Reformační i protireformační stát se stává samostatnějším a vlivnějším. Absolutismus uzrává podle TGM v katolických státech. Moderní stát se vědoměji opírá o etické a společenské síly. Tím, že se člověk stává samostatnějším, sílí deterministický světový názor. Podle TGM nevěřící katolík pokládá jenom svou církev za skutečnou! Skeptikové a libertini se své církve trochu bojí. Zásadní rozdíl podle TGM je v tom, že protestantský determinismus omezuje zázračnost, zatímco katolický indeterminismus má zázračnost ve svém principu (náboženské úkony a svátosti). Tím, že protestantství ruší transsubstanciaci, ruší i moc člověka nad bohem. Napětí mezi protestantstvím a katolictvím i v dalších dílčích aspektech stálým napětím vestfálského míru. Domnívám, se že toto platí ještě před ekumenismem. Reformace je podle TGM trvalým reformováním. Podle Marxe a Engelse je v souladu s Comtem protestantství pouhou negací katolictví a rozkladem křesťanství. Podle TGM se také socialismus liší v zemích katolických, protestantských a pravoslavných. Katolictví podle TGM působí i na své nevěrce a skeptiky. Katolické národy jsou v odboji chronicky i akutně. Novodobá filosofie a politika je převážně protestantská. V katolických zemích je také parlamentární politika neklidná a nestálá, nervózní, revoluční a anarchistická. Engels nepochopil také, že ve francouzské revoluci šlo i o náboženství. Masaryk považuje i marxismus za protestantský! Čeští klerikálové podle TGM považovali socialismus za plod židovský. Podle TGM skutečně vzdělané Židy vábí socialistický racionalismus a materialismus. Vývoj socialismu a marxismu ukazuje, že náboženství není vyřízené. Také nejlepší lidé v dělnictvu žíznili po náboženském životě. Podle TGM něco je na myšlence, že socialismus je náboženstvím proletariátu.

Otázka etická

Již bylo uvedeno, že Marx a Engels v etice kolísají a to mezi pozitivistickým amoralismem a humanitním moralismem. Třídní morálka je sice negativní, ale podle Marxe a Engelse je „skutečně lidská“. U Engelse recepce pozitivistického relativismu aplikovaného na poznání i jednání vede k neuznávání vzájemné lásky. Engels zařazuje etiku k vědám historickým. Morálka je třídní a nejtrvalejší je proletářská morálka. Etické teorie se shodují se stupni ekonomického vývoje. Engels zavrhuje etickou dogmatiku.

Masaryk upozorňuje, že problém noetického základu etiky je problém etické sankce. Obsahem mravního přikázání je idea humanitní. Z pojmu povinnosti plyne, že nelze některým etickým požadavkům odpírat, což Marx s Engelsem nechápou. TGM namítá, že kde není individuální vědomí, tam není ani svědomí. Proti tomu etikové všech směrů svědomí uznávají. Masaryk zdůrazňuje, že není-li pro rovnost důvodů vnitřních, změní se násilí kapitalistické v násilí komunistické! Marxovu amoralismu odpovídá psychologický a sociologický utopismus. Podle TGM je společnost však organizována technicky, ekonomicky a eticky. Marx a Engels přehánějí relativitu mravního zákona. Podle TGM je důležitý poměr egoismu a altruismu. Individualismus není totožný s egoismem. Ve společnosti je více lásky a solidarity, než kolik Marx připouští. Je podle TGM omylem, že proletářské násilí zlomí egoismus vládnoucích.

Marx se v etice obával neodůvodněné sentimentality. Sentimentalitu řadí Marx k egoismu. Podle TGM dával Marx tomuto jevu příliš velký význam. V renesančním humanismu ani v osvícenském humanitním ideálu nebyly obavy ze sentimentality. Marx a Engels nedocenili politicky proklamaci lidských práv. Museli chtě nechtě přijímat humanitní ideál. Ale podle TGM bez lásky je humanitní ideál nemožný. To znamená, že bez náboženského základu a nesmrtelné duše není možný správný ideál humanitní ani socialismus. Marxova a Engelsova etika je také hédonistická, jejich liberální morálka je v podstatě aristokratická a laxní. Podle TGM demokratická láska má být účinná, energická, nesentimentální, vytrvalá, stálá, pamětlivá, vidoucí, bez mystiky i bez fetišismu, nepožadující mučednictví a oběti. Z mučedníků se totiž mohou stát též mučitelé. Demokratická láska má být ochotna též ke každodenním malým obětem, zahrnuje práci a pracovitost, stále a důsledně vzdoruje zlu, brání, v nejkrajnějším případě se nebojí použití železa, nedopouští se nového násilí, nerozčiluje se, je pro svátek i pro všední dny. Moderní etika není materialistická, je soustavou politickou a mravní, nebojí se iniciativy, je neasketická a nehédonistická. Dívá se na život jednotlivce i lidstva sub specie aeternitatis. Věří v pokrok i v sociální solidaritu.

 

 

 

 

Sociální a etická hodnota marxismu

Marxismus se vyznačuje:

1. Je a chce být provokativní

2. Dialektický eklekticismus v něm nepůsobí na rozum i srdce

3. Absolutistickým dogmatismem úzkého primitivního materialismu („jsme jediní vyvolení“)

4. Fatalismem

5. Nebezpečnou kritikou bez sebekritiky

6. Neznalostí všeobecného citu solidárnosti

7. Živením citů nesociálních a nenávistných

8. Parfémovaný indiferentismus vyšších tříd je stejně zlý

 

Revoluce

Podle Masaryka dochází k revolucím: sociálním, hospodářským, politickým, filosofickým, literárním a uměleckým.

Revoluce se podle Masaryka vyznačuje těmito charakteristikami:

1. Málo se myslí, jednání je impulzivní, napodobivé

2. Psychologické motivy mohou být ideální nebo neideální

3. Fantastickou politikou

4. Hráčstvím

5. Politickým fetišismem, vírou v zázraky politické a sociální

6. Vírou v náhodu

7. Revolucionář je aristokrat, absolutista i tyran

8. Tajnůstkářstvím doplněným tajnou policií

9. Augurstvím, politickým a sociálním mysticismem a mýtem

10. Pověrčivostí

11. Bývají dílem menšiny

12. Revoluci následuje reakce

13. Aristokratismem v revoluční improvizaci

14. Málokdy je revoluce opravdu úspěšná

15. V revoluci signum slabosti a nedokonalosti

16. Zabíjením

17. Sportovní sázkou do loterie, revoluce jako rozčilující sport

18. Z radikálů a machiavelistů se stávají opatrníci

19. Může být i doktrinalistická, v revoluci a doktrinalismu není protiklad

20. Může být šosáctvím

21. Často hrubým politickým primitivismem

22. Špatná revoluce roztrhuje hlavu i srdce

Proti uvedeným charakteristikám revoluce Masaryk preferuje myšlení jasné, silné a pevné, život krásný a čistý, sílu v činech a skutečných akcích. Uznání determinismu ano, ale fatalismu ne. Horší lidé jsou indiferentní než zlí! (….) Z mučednictví se může dokonce stát slast a luxus. Masaryk preferuje reformaci před revolucí.

Revoluce je Marxovi kategorickým imperativem obdobným Kantovu. V tom, že pro Marxe je pravdou moc, dokazuje Marx, že nepochopil kritiku moderní filosofie. Nitro člověka se zatemní, když v něm zemře Bůh, konstatuje TGM. A dodává: Člověk natrvalo nesnese pouhou kritiku a negaci. Ani dlouho nesnese být Bohem, protože ho přemůže úzkost. Neustálá kritika je myšlením bez srdce. Marx je též moderním titánem.

Marxismus a anarchismus

V praxi je marxismus proti anarchismu. Liebknecht prohlásil, že kdo odmítá parlamentarismus, hlásí se k anarchismu. Socialismus je podle něj sociálním mírem, zatímco anarchismus je sociální válkou. Masaryk tento výrok považuje za pouhou slovní hračku. Podle TGM se anarchismus vyskytuje v mnoha oblastech a oborech, má různé formy a stupně. Jádrem anarchismu je absolutistický autokratismus sociálního egoismu. I v Marxově materialismu je prvek anarchismu, spočívající v:

1. Chronické revolučnosti

2. Filosofické a politické negaci

3. Ateismu

4. Pozitivistickému amoralismu

5. Revolučním astatismu

6. Revoluční pomsta lidu

7. V Kapitále je kapitalistický režim anarchismem výroby

8. Afilosofismus či filosofický primitivismus

U pozdního Marxe se anarchistické tendence zmenšují. TGM zdůrazňuje tedy možnost komunistického anarchismu. Také Engelsovo učení o volné lásce a rodině je anarchistické. V uznání parlamentarismu Marx uznává i stát. Okolo roku 1900 je podle TGM marxismus v hluboké krizi.

Zpracováno podle: Masaryk, T. G.: Otázka sociální II. Praha, Masarykův ústav AV ČR, 2000.