Eva Broklová: Československá demokracie (Politický systém ČSR 1918–1938)

 

Nad knihou Evy Broklové: Československá demokracie (Politický systém ČSR 1918 –

1938) Zpracoval: Pavel Šlégr

Úvod: Téma a jeho zpracování

Tragický zánik ČSR (jako „buržoasní demokracie“) bývá některými lidmi spojován dokonce do příčinné souvislosti s demokratickými principy uspořádání politického systému ČSR. Toto podezření nebo obvinění demokratických principů uspořádání politického systému přispělo k tomu, že v uspořádání státu Čechů a Slováků po roce 1945 a zvláště pak po roce 1948 byly formální demokratické principy nahrazeny „pravou lidovou demokracií“, ve které byla svoboda obětována rovnosti a spravedlnosti, nebo aspoň pokusu o jejich nastolení. Ponecháme stranou polemiky některých politologů a politických a morálních filosofů, kteří se navrhují zpochybnění toho, že by se svoboda se spravedlností a rovností vylučovaly. Nicméně faktem zůstává, že meziválečná demokracie ČSR nedokázala uspokojivě vyřešit problémy národnostní, sociální ani zahraničně politické.

Vezmeme-li v úvahu, že každý stát má vztahy mezi nositeli a adresáty moci, že jeho politický systém je výsledkem předchozího historického vývoje a zároveň zamyslíme-li se nad metodami výkladu politických dějin v českém prostředí 60.let 20.století, můžeme dojít k následujícím poznatkům:Ve 2.polovině 60.let byla problematika demokratických forem stále živá. Práce o politických dějinách ČSR se ukázaly být pro analýzu historických procesů málo produktivními. Často neadekvátní pojmy se používaly, když historie používala pojmový aparát politologie, sociologie a státovědy. Jako produktivnější a nejpotřebnější pro výklad politických dějin se ukázalo studium politických systémů, zvláště v podobě srovnání mezi naším politickým abstraktem a abstrakty jiných zemí, ve všech případech zbavených historické jedinečnosti. Práce tohoto druhu se vcelku shodují v tom, že naprostou podmínkou existence populace v české kotlině je demokracie. Pouze v demokracii se tato populace může politicky definovat.

 

1. Československý politický systém: základní charakteristiky

1. Demokratický vládní systém

 

Demokratický vládní systém zahrnuje strukturu všech politicky relevantních mocenských poměrů v uspořádané společnosti. K demokratickým postulátům a mechanismům patří:

1. Lidská práva

2. Systém balancování mocných

3. Parlamentarismus

4. Všeobecné rovné hlasovací právo

Demokracie je tedy vládním zřízením, ale také způsobem rozhodování, který zajišťuje „všeobecnou vůli“. T.G. Masaryk prohlašoval, že demokracii je třeba chápat ne ve smyslu vládnutí, nýbrž ve smyslu správy, administrace prováděné lidem. První kroky k demokracii zpravidla nemohou spočívat v tom, že lid začne vládnout, tomu zpravidla předchází svržení autority, tzn. odstranění utlačování dosud privilegovanými. Proto přípravou na eventuální demokracii, jakou prováděl i T.G. Masaryk v období před první světovou válkou, je veřejná diskuse o přirozených právech. Po svržení autority může panovat nějaká podoba (osvícenského) rozumu vyznávajícího doktrínu přirozených práv.

 

 

Vládu mohou zdůvodnit poměry politické, hospodářské a sociální. Při tom mocenské poměry nejsou ani vypočitatelné, ani výlučně určené platícími demokratickými principy ani systémem norem ústavy. Tyto mocenské poměry stanovují možnosti kontroly, vyrovnávání a usměrňování moci. Ačkoliv to bývá komplikované, je v demokracii potřebné zaměřit pozornost na zvláštní spojení moci politické a nepolitické.

2.Historické okolnosti vzniku ČSR

 

O Masarykově veřejné diskusi o demokracii před 1. světovou válkou (navzdory tomu, že

Masaryk za války kolísal mezi loajalitou a rozhodnutím pro samostatný stát) a o Masarykově programu přirozeného práva jsme se již zmínili. Představitelé různých politických sil se za války stavěli k samostatnosti různě. Například Karel Kramář uvažoval o začlenění čs. Území do ruské říše.Sociální demokracie vedená Dr. Šmeralem měla za války k odboji negativní stanovisko, protože se Šmeral domníval, že Masaryk vede národ k nové Bílé Hoře. Sám Masaryk připouštěl naši samostatnost pouze za předpokladu, že v poválečné Evropě celkově zesílí demokracie.

Na štítu Dohody byla vepsána demokracie a pokrok. Proto se také pro diplomatickou akci ukázalo politicky velmi užitečným, že Masaryk dlouhodobě kladl do úzké souvislosti českou tázku právě s demokracií.

ČSR musela vzdorovat pochybovačským hlasům o čs. státní samostatnosti, které se ozývaly z různých pozic: americký prezident W. Wilson vyzýval osvobozené národy k pořádku a umírněnosti. Lloyd George se netajil obavami ze zbalkanizování střední Evropy rozbitím rakousko-uherské říše. V případě vzniku samostatné republiky, byla na dohled výstavba státu při neexistenci moderních státních tradic. Pochybující Evropa potřebovala prokázání státotvornosti Čechů a Slováků. Pro zachování velkých územních celků z různých zájmových důvodů byli: papež, pangermanisté, německá sociální demokracie. Revoluční síly uvnitř budoucí ČSR byly uvedeny do pohybu tím, že carský universalismus nahradila idea světové revoluce a také byly uvedeny do pohybu ideou třetího Říma.

Francie prosadila ve Versaillích dělení světa na vítěze a poražené. Mezi poraženými bylo Německo, jehož úpadek tradičně přinášel dobrá období pro český stát. Domácí akce na konci války byla tak významná a Československá národní rada byla tak úspěšná, že zástupci ČSR se octli mezi vítězi na mírové konferenci.

Čs. zahraniční politika vyvíjela veliké úsilí pro udržení mírových poměrů, jednak mezinárodními smlouvami, dále čilou činností ve společnosti národů a také Malou dohodou.

 

 

3 . Koncepce státu a její zahraničně politické souvislosti

 

Vznik Č.S. demokracie se podobal vzniku demokracie americké v tom, že se při něm spojily

abstraktní demokratické postuláty s historickými důvody vzniku, ke kterým patřil odpor proti: absolutismu, militarismu, sociálnímu a národnostnímu útisku. Vznik a maximální suverenita novodobého státu Čechů a Slováků byla možná díky respektování demokratického principu v poválečné Evropě. Za války bylo jasné, že koncepce nového státu bude záviset na tom, kdo ze spojenců bude stát u jeho kolébky. (Například předseda mírové konference G. Clémenceau se odvolával na dávný zvyk mezinárodního práva, zatímco prezident USA W. Wilson vznášel nároky velmocí, ke kterým patřily účinné záruky ohledně úpravy veřejných poměrů v nových státech.) Ve skutečnosti v Evropě došlo k „explozi demokratických pořádků“, které poté překročily zenit vývoje demokracie a navázala na ně epidemie diktatur (Mussolini a.j.).

Součástí demokratické formy vlády v ČSR bylo poskytnutí zákonným způsobem rovných možností všem třídám, vrstvám, národům, národnostem. Oprávněnost demokratické formy vlády na území Čechů a Slováků byla zdůvodňována kauzální implikací, tvrdící, že jsme byli jen lidem, a proto se pro nás hodila jen demokracie. Ale existují i důvody ke krajní skepsi vůči této kauzální implikaci, protože lidové postoje bývají často autoritářské, netolerantní a předsudečné. V roce 1918 se zdálo, že získáváme jak rovnost všech, tak svobodu všech, ale tyto dvě hodnoty vůbec nelze ztotožňovat, dalo by se diskutovat, zda se naopak vzájemně nevylučují, jak bylo uvedeno již výše v tomto textu.

Co se týče spojení českého národa a slovenského národa v jednom státním celku, vyjadřoval se např. historik Kamil Krofta optimisticky: Očekával, že nacionalismus český a nacionalismus slovenský přeroste do nacionalismu československého. T.G. Masaryk již v době zrodu čs. demokracie zdůrazňoval, že mocenský systém netvoří pouze zákony.

 

4. Československá ústava

 

ČSR dostala opravdovou ústavu až v roce 1920. Tím se rok 1920 stal významným mezníkem budování č.s. státu.

 

Hlavní postuláty demokratických revolucí a ústav jsou tato prohlášení:

 

1. Člověk je svobodný (nezadatelná přirozená práva a svobody)

2. Lid je zdrojem i účelem moci.

3. Principem dosazování má být demokratická volba.

4. Metodou omezení a rozdělení moci je trojdílnost státní moci.

Všechny 4 body byly zakotveny v čs. ústavě z roku 1920. Protože není možné postihnout všechny možnosti ústavního života, omezovala se tato čs. ústava jen na to nejnutnější. Charakteristické pro ni bylo napětí mezi exekutivou a legislativou. Tato čs. ústava patřila mezi tzv. ústavy tuhé, k její změně bylo potřeby 3/5 (kvalifikované většiny) všech členů Národního shromáždění. T. G. Masaryk v Cestě demokracie zdůraznil potřebu dobré ústavy i dobré politiky, také zdůraznil význam ducha demokracie ve smyslu politické a sociální humanity. Tvůrci Čs. ústavy z roku 1920 nemohli sáhnout do zásob tradice a jejich dílo muselo „vyskočit z rozumu“

 

Vzory ústavní listiny, historie jejího vzniku a její hodnocení

Pro Čs. ústavu z roku 1920 byly použity vzory ústav těchto států:

1. Ústava francouzské 3. republiky a americká ústava

2. Ústava rakouská, německá, švýcarská a anglická

V Čs ústavě bylo soudnictví a oddělení mocí nejvíce ovlivněno americkou ústavou, organizace parlamentu byla nejvíce ovlivněna francouzskou ústavou a občanská práva byla nejvíce ovlivněna ústavou rakouskou.

Prozatímní ústava byla před ústavou z roku 1920 tvořena zákonem z 28. 10. 1918, tato prozatímní ústava dávala všechnu moc jednokomorovému Národnímu shromáždění. Práce na vytvoření skutečné ústavy zahájil ústavní výbor vedený předsedou Dr. A. Meissnerem na podzim roku 1919. Ústavní předlohu podala Tusarova vláda. Místopředsedy ústavního výboru byli Dr. František Hnídek a Prof. Dr. František Weyr. Tvůrcem původní osnovy ústavy byl Prof. Dr. Jiří Hoetzel. Na tvorbě Čs. ústavy se veřejná diskuse podílela málo. Zda nějak a jak, ovlivnil podobu ústavy T. G. Masaryk, není známo. K politickým tvůrcům ústavy patřili A. Švehla a Dr. A. Meissner. Ti prosadili přísně vázané kandidátní volební listiny.

Čs. stát vznikl proti vůli sudetských Němců. Přesto bylo dbáno, aby Čs. ústava byla snesitelná i pro ty, kdo s ní nesouhlasili. Proběhl zápas o jazykový zákon. Proti němu byla národní demokracie a lidová strana. V Čs. ústavě nebyly pravomoci prezidenta veliké, ale ČSSD kritizovala údajně rozsáhlé pravomoci prezidenta ČSR. Čs. ústavu chválil např. Mostavenko nebo Veysset, kritizovali ji např. Macek, Vaněček.

5 . Moc zákonodárná, vládní a výkonná , soudnictví

1. Československá parlamentní demokracie a parlamentarismus

Čs. parlamentní demokracie se vyznačovala následujícími rysy:

1. Členové vlády byli poslanci parlamentu (pokud nebyla stanovena inkompatibilita).

2. Vládu tvořili vůdcové politických stran, které získaly většinu v parlamentu.

3. V čele vlády stál premiér s premiérskými výsadami.

4. Vláda získávala moc, pokud reprezentovala většinu v parlamentu.

5. Dělení moci bylo takové, že parlament měl moc zákonodárnou, vláda moc výkonnou.

6. Vláda a parlament se kontrolovali takto: Vláda rozpouštěla parlament a parlament vyslovoval nedůvěru vládě.

Demokracie uznává a trpí v politickém systému nestátní politickou moc, zvl. politické strany.Parlamentarismus vznikl z rozporu společnosti a státu. Analogicky s Francií, Čs. ústava uložila centrum politické gravitace do parlamentu. Poslanecká sněmovna měla převahu nad vládou a senátem. ČSR však přesto nepatřila mezi státy s rozvinutým parlamentarismem. Je otázkou, zda souvisí se stavem parlamentarismu, že nejen v ČSR, autoři ústav demokratických států vzniklých po první světové válce neučinili opatření proti mnohosti politických stran, jejich neshodám a štěpení. To vedlo ke vzniku autoritativních režimů v Polsku, Jugoslávii, Rumunsku, Bulharsku, Řecku, Německu, Rakousku a Španělsku. Podle Loewensteina byla ČSR mezi těmito tendencemi výjimkou. Prezident ČSR nebyl volen lidem, nýbrž parlamentem.

2. Zákonodárná moc parlamentu (a referendum)

 

Prototypem pro Čs. prozatímní Národní shromáždění bylo francouzské Národní shromáždění z roku 1871. Poslanci Čs. parlamentu měli poslaneckou imunitu. Prezident měl právo odložit nebo přerušit zasedání parlamentu. K prosazení závažných rozhodnutí jako např. vstupu do války nebo ústavní změny byla potřebná 3/5 většina obou komor. K obžalobě prezidenta nebo premiéra byla potřebná 2/3 většina obou komor. Francouzské Národní shromáždění bylo napodobeno například v interpelačním právu sněmoven k ministrům.

Otázka, zda má být parlament dvoukomorový, vyvolávala často velké spory. Čs, Revoluční Národní shromáždění bylo svého času jednokomorové. Když Hoetzl do ústavy z roku 1920 navrhoval dvoukomorové Národní shromážďění, šlo mu o odlišnost obou komor. 2/3 senátu byly voleny a 1/3 senátu na návrh vlády jmenoval prezident. Proběhla také bitva o o věkovou hranici senátorů. Nakonec byla stanovena věková hranice senátorů 26 let. Poslanecká sněmovna si zachovala převahu nad senátem. Při volbě do poslanecké sněmovny se volilo ve 22 volebních krajích. Do senátu se volilo ve 12 volebních krajích.

V praxi se ukázalo, že zastoupení politických stran v obou komorách bylo bez podstatných rozdílů. Kluby poslanců i senátorů byly podřízeny výkonným výborům stran. Prezident mohl rozpustit obě sněmovny současně. Od senátu se očekávalo, že bude zadržovat radikální zákony. Pro obě sněmovny se vše závažné rozhodovalo ve výkonných výborech politických stran.

 

V ČSR senát nebyl:

 

1. Politickou brzdou všeho pokrokového a radikálního

2. Okrasnou kulisou pro vládu finanční oligarchie

3. Omezovatelem byrokratického aparátu

 

V ČSR senát byl:

1. Zaopatřovacím místem pro vysloužilé politiky

ČSR, Rakousko a Německo měly ústavní instituci, která byla miniaturou Národního shromáždění, tzv. Stálý výbor, který se skládal z 24 členů, z toho bylo 16 poslanců a 8 senátorů. O referendu jednohlasně rozhodovala vláda. Neplatilo proti němu veto prezidenta. Mělo být stabilizačním elementem parlamentu, brzdou, protiváhou. Vláda ČSR referenda nikdy nevyužila. Masarykův vztah k němu byl zdrženlivý, protože hrozilo, že zejména slovenský lid by se pomocí referenda mohl stát obětí demagogie.

3. Moc vládní a výkonná

Nositeli vládní a výkonné moci byli prezident a vláda, kteří disponovali mocenskými hospodářskými prostředky státu. Evropské demokracie se vyznačovaly různou mírou nedůvěry k postavení prezidenta a k vzájemnému postavení vlády a parlamentu. V ČSR se prezident stal hlavou parlamentního státu, ale nestal se hlavou vlády. V ČSR byla určitá inferiorita prezidenta kompenzována tím, že nebyl nikomu odpovědný z výkonu svého úřadu. Političtí představitelé čsl. odboje původně počítali s větší mocí prezidenta ve státě , než jakou mu ústava z roku 1920 ve skutečnosti dala. Tvůrci Čs. ústavy se obávali toho, že Masaryk neuzná stranický klíč pro místa v Národním shromáždění podle voleb z roku 1911. T. G. Masaryk s malými prezidentskými právy nesouhlasil. Podle ústavy z roku 1920 měl prezident právo suspenzívního veta. Prezident podle této ústavy měl absolutní právo veta vůči zákonům Podkarpatské Rusi a vůči opatřením Stálého výboru, měl právo jmenovat a propouštět ministry, neměl právo zákonodárné iniciativy. Z toho plyne, že prezident měl střežit nezávislost administrativy na politických vlivech. Prezident nebyl nikomu odpovědný a stíhán mohl být jen pro velezradu. Prezident zastupoval stát navenek, vyhlašoval válečný stav, podával Národnímu shromáždění zprávy o stavu republiky, byl vrchním velitelem armády, uděloval dary, penze a milosti. Prezident jmenoval státní úředníky a důstojníky od 6 hodnostní třídy. Do ústavy z roku 1920 T. G. Masaryk prosadil nejnižší věk prezidenta 35 let. Poselství T.G. Masaryka zasílaná Národnímu shromáždění jsou pozoruhodnými dokumenty s názory na národní problémy. Až na jednu výjimku práva předsedat poradám vlády T. G. Masaryk nevyužíval.

 

 

 

Vláda

V moderních státech převažuje moc výkonná nad mocí zákonodárnou. Podstata parlamentní vlády spočívá také v soustavě pravidel a podmínek, jíž je omezováno právo prezidenta jmenovat a odvolávat ministry. Ministři se v ČSR rekrutovali z vůdců většiny v Národním shromáždění a v Poslanecké sněmovně. V praxi však bývali ministry i neposlanci. Vládní systém je vrcholem politického uspořádání státu a je součástí celkového politického systému. Struktura vládního systému závisí na reálných mocenských silách v zemi. V evropském parlamentarismu jsou časté koaliční vlády, které jsou sestavovány pokud se vítězná strana zřekne nároku být jedinou vládnoucí nebo pokud nedosáhne parlamentní většiny.

ČSR a její politický systém byl státem politických stran. Uplatňovala se v něm poměrná volba vedoucí k zastoupení více politických stran v parlamentu i k jejich štěpení. V tomto systému se přesuny ve veřejném mínění ve volebních výsledcích moc neprojevují. Za 10 let existence ČSR se vyčerpaly možnosti obměny vlády. Od roku 1929 vládla tzv. široká koalice. Otevřený parlamentní a vládní systém 20.let se ve 30.letech uzavíral. Přes nespornost střídání zástupců lidu v zákonodárném orgánu nebo ve vládě zůstával státní útvar poměrně ustálený. Ve vládách ČSR se neuplatňoval princip většiny, ale uplatňoval se princip jednomyslnosti pomocí kompenzací. Strany si nedůvěřovaly a rozhodovalo se centralisticky v úřadech. Kompromisy v různorodých koalicích bývaly velmi obtížné. Průměrné trvání vlád v ČSR bylo 15 měsíců a to ČSR patřila k nejstabilnějším demokratickým státům v Evropě. Docházelo k tomu, že „každá strana považovala za své právo odepřít v něčem státu službu“.

Opozice

Jediná demokracie umožňuje účast na vládě i lidu nepřátelskému režimu. T. G. Masaryk proto velmi zdůrazňoval význam tolerance. V ČSR byla snad největší opozice bez konsensu s daným demokratickým režimem. Pro Čs. demokracii se stala osudovou neexistence pozitivní opozice a nutnost bránit se nebezpečné opozici. Čs. demokracie měla předpoklady pro sebezničení zevnitř i zvenčí. Proto přicházely ke slovu úvahy o trvalém nahrazení parlamentní vlády vládou úřednickou nebo smíšenou. Taková vláda nebyla protiústavní, zvyšovala váhu prezidenta, ale byla hůře kontrolovatelná než vláda parlamentní. V ČSR se dostávaly do konfliktu státní nezbytnosti proti sobectví politických stran. Tyto problémy vedly k ustavení všenárodní koalice „pětky“, která se stala ukazatelem neschopnosti Čs. parlamentu.

6 . Soudnictví

Podle ústavy bylo Čs. soudnictví odděleno od správy ve všech instancích. Nezávislost soudů v ČSR byla považována za příkladnou. Zvláštní a výjimečné postavení soudců ve státní organizaci spočívalo v tom, že nikomu neodpovídali za svá rozhodnutí a při tom byli odpovědni za porušení zákona. U zákonů se zkoumalo, zda byly řádně vyhlášeny. Jestliže se stala problémem nejasnost výkladů zákonů, soud byl nejvyšší autoritou. Ústavní soud měl své místo mimo rámec ostatních soudů. Byl vázán ústavou. Zkoumal soulad zákonů s ústavou. Zkoumal prozatímní opatření Stálého výboru (v době rozpuštění sněmoven).

 

 

 

 

 

 

Ústavní soud se na 10 let skládal z:

 

a)předsedy

b)2 členů jmenovaných prezidentem

c)2 členů jmenovaných Nejvyšším soudem

d)2 členů jmenovaných Nejvyšším správním soudem

 

 

Volební soud: sloužil pro věci volební

V jeho čele byl prezident Nejvyššího správního soudu.

 

Civilní soud chránil před rozhodnutím správního soudu.

 

 

7 . Veřejná správa

 

V ústavě je veřejné správě věnována jen nepatrná zmínka.

 

1. Pojem

Samospráva je významným a samostatným komplexem otázek politického systému. V samosprávě dochází k aplikaci demokratického principu na místní správu. Samospráva v zemi umožňuje parlamentní vládu. Správní formou úspěšné demokracie je dobrá místní samospráva, vychovávající občany k odpovědnosti. Podle liberálů stojí proti sobě absolutistická moc státu a původní odnikud neodvozené právo obcí. Podle státovědce Neubauera lze rozlišit 2 pojmy územní demokratické samosprávy:

• Demokratizovaná decentralizovaná státní správa z volených zástupců.

• Korporační pojem samosprávy: správa jejímiž nucenými členy jsou obyvatelé oblasti (tato správa má vlastní: subjektivitu, finance, majetková práva, závazky, hospodářské zájmy)

Místo samosprávy při proměně demokracie v „masokracii“ spočívá v pojímání nacionalismu jako politické ideologie. („Masokracie“ je z politických hnutí asi nejživotnější. Nacionalismus se vždy také dovolává lokalismu.)

Hodnoty vytvářené praktickou samosprávou, jsou:

1) Vzdělání.

2) Sebeovládání, osobní kázeň.

3) Zdrženlivost.

4) Tolerance.

5) Schopnost kompromisu.

6) Porozumění pro přesvědčení a zájmy druhých.

7) Smysl pro celek a poctivost.

Ve specifických podmínkách (např. Rakousko-Uhersko) může samospráva působit zcela opačně, může potlačovat schopnost racionálního rozhodování ve veřejných záležitostech.

 

2. Veřejná správa na čsl. území

Podle J. Macka byla ústava a veřejná správa v ČSR konstituována se státnickou nezkušeností.

PodleT.G. Masaryka demokracie není lidová vláda, ale je to lidová správa. V demokracije občanstvo

povoláno k politické samostatnosti a iniciativě. Podle T. G. Masaryka je samospráva a

autonomie předpokladem demokracie, národnostní samospráva pak řeší i národnostní otázku. Nástupnické

státy po Rakousku-Uhersku často přejímaly francouzský typ parlamentní demokracie a francouzský

správní systém. V ČSR po roce 1918 byla kladena otázka, zda přestavovat byrokratické úřady starého

Rakouska. Pak byla upřednostněna „silná demokracie“ veřejné správy. Zákony z roků 1919 a 1921 měnily

obsah pojmu obecní samosprávy, preferovány byly pojmy „občanstvo“, „obyvatelstvo“, „voličstvo“.

Župním zákonem z 29. Února 1920 došlo k omezením ve prospěch exekutivy a legislativní moc bývalých

zemských sněmů byla přenesena na centrální vládu. V každé z 22 žup bylo 511 000 až 800 000 obyvatel.

Župy se dále dělily na okresy s okresními náčelníky. Župní zastupitelstvo bylo voleno na 6 let

poměrnýmzastoupením. V ČSR měli jiné župní uspořádání Češi, Slováci i Němci. Okresní výbory byly

voleny na 4 roky. Od roku 1923 bylo zavedeno župní zřízení i na Slovensku. Župní zřízení bylo dobré, ale

dávalo mnoho neloajálním občanům a málo dávalo loajálním. Správní reforma z r. 1927 dovršovala

tendence k odstranění dvojkolejnosti administrativy v ČR.

 

 

8. Občanská práva a svobody, ochrana menšin

 

Součástí československé ústavy byla tzv. listina svobod. V ohrožení státu mohly být svobody

občanstva suspendovány jiným než regulérním činitelem: vládou. Ukázalo se, že to bylo prozíravé

vzhledem k ohrožením meziválečných demokracií. Podle zkušeností fašismu a komunismu se

ukázalo, že byl postulát rovnosti problematický, ale byl jako základní právo potřebný. V roce 1918

bylo v ČSR uzákoněno zrušení šlechtictví, což bylo obsaženo už ve Washingtonské deklaraci. Podle

principu rovnosti v zákoně z roku 1924 bylo zrušeno svěřenství. Bylo požadováno udělování titulů jen

souvisejících s úřadem či povoláním: Demokratická ideologie byla namířená proti stavovskému státu.

V první republice byla garantována svoboda učení (veřejné vyučování nesmělo odporovat

výsledkům vědeckého bádání) a svoboda svědomí. Dále byla garantována svoboda projevu. Při tom

však soukromé pracovní a zaměstnanecké poměry podléhaly zaměstnavatelům. Ústavním principem se

stala také svoboda tisku, znamenající, že byla zakázána předběžná cenzura tisku. Přípustná byla jen

dodatečná cenzura spočívající v zabavení projevů již vytištěných. Tlak na redaktory byl vyvíjen od

vstupu v platnost zákona na ochranu republiky z roku 1923. Tiskové poměry byly určeny zákony z let

1924 a 1934.

První čsl. republika zaručovala svobodu koaliční a trestní nestíhatelnost stávek. Ovšem

stávky státních zaměstnanců byly trestné. Pro spolky platily rakouské předpisy z let 1852 a 1867.

Členy spolků nesměli být cizinci a nezletilí. Spolky podléhaly státnímu dozoru. Nový spolek musel

být sice státnímu úřadu pouze ohlášen, ale pro spolky politické platila výjimečná ustanovení.

Do čsl. ústavy byla integrována mezinárodní smlouva o ochraně menšin. Proti tomu ve starém

Rakousku měly právo veřejného výkonu jen náboženské společnosti uznané státem. V ČSR byla

ustanovena rovnost všech náboženství, avšak náboženská víra neosvobozovala od výkonu vojenské

povinnosti.

Už ve Washingtonské deklaraci bylo zakotveno to, že programem Čsl. revoluce bude odluka

církve od státu („odpolitičtění náboženství s konečnou platností“), avšak ústava se od tohoto

programu, jehož předním zastáncem byl T. G. Masaryk, odklonila. Proti odluce hovořilo to,

že v katolických matrikách bylo po válce 90% obyvatelstva. Dohoda o odluce s katolíky byla

nemožná. Ve vládním návrhu ústavy se psalo o stavu odluky, nikoli o odluce. Zvláště Slovensko

kladlo odluce velký odpor, který nakonec rozhodl. Ant. Švehla byl pro to, aby se kvůli odluce

nekomplikovaly vnitřní poměry ve státě. Proto agrární strana nejevila zájem na této otázce. Církev

dostávala část daní a nemohla zasahovat výrazněji do života občana. Ale ústava zavedla v otázkách

občanských faktický stav odluky. Za program odluky dále bojovali socialisté, avšak nebylo žádoucí

zahnat katolické politiky do zásadní opozice. Pro uskutečnění odluky by bylo potřebné vytvořit

všenárodní koalici. V roce 1925 byly v předvolebních provoláních pro odluku i agrární strana

a národně demokratická strana. Ještě v roce 1929 byla odluka setrvačností u národních demokratů, ale

nikdo už věc nebral vážně.

ČSR bylo garantováno též petiční právo, které bylo až na drobné výjimky neomezené.

Manželství, rodina a mateřství se v ČSR (ale například i v Německu) těšilo zvláštní ochraně.

Z Čs. ústavy vyplývala rovnost a obecnost branné povinnosti se soustavou stálého vojska,

nikoliv se soustavou miliční. Z použitelnosti stálé armády mimo demokratický systém je možno

připustit, že stálá armáda může být nedemokratickým prvkem v systému demokracie. V ČSR byl

zřízen referát při ministerstvu národní obrany, který se měl zabývat přípravou milice. Ale T. G.

Masaryk si velmi dobře uvědomoval význam existence armády pro účinnost diplomatické akce. Také

si uvědomoval, že po válce bylo miliční uspořádání národní obrany zahraničně politicky neúnosné,

protože by zpochybnilo ČSR jako spojenecký stát. Přesto vycházel ze sociální demokracie,

z programů socialistických stran tlak na zrušení armády a zavedení miličního systému. Prosazování

milice odpovídalo nechuti k militarismu.

 

Minoritní smlouvy

ČSR a Polsko uzavřely spojenectví s Řeckem a Rumunskem. Americký prezident Wilson

prohlásil, že velmoci si nemohou dovolit garantovat rozdělení území, v jehož správnost nevěří. Po

válce bylo otázkou, zda menšinové závazky mají platit jenom v některých státech nebo ve všech

státech. Byl prosazen zákaz jakéhokoliv způsobu odnárodňování. Právní předpisy mohly jít před nebo

i za ustanovení menšinové smlouvy.

V ČSR byl dobrý jazykový zákon, který se spravedlivým volebním řádem vytvořil podmínky pro

sblížení Němců s ČSR a pro aktivistickou politiku československých Němců. Hospodářské, sociální

a kulturní problémy ČSR vyžadovaly zmenšení národnostních problémů na minimum. ČSR na rozdíl

od jiných států své závazky k minoritám plnila.

 

 

2. Systém politických stran v Českoslovenku

1. Systém politických stran jako součást demokratického systému

 

Zásluhou demokratů a jejich víry v lid (méně zásluhou lidu samotného) se demokratická práva (zejm.

právo volební) neustále rozšiřovala na další příslušníky a vrstva společnosti. Bylo zřejmé,

že Rousseauova přímá demokracie je ve velké společnosti neuskutečnitelná. Předpokladem pro

stanovení principu reprezentace je jednotnost reprezentovaného lidu a také to, že reprezentant je

autoritou s význačnými osobními hodnotami („svobodné rozhodování liberálního poslance“).

Na masovou demokracii číhá léčka v podobě politických stran. Strany vznikají z praktické potřeby

organizovat volební proces. Lidé s politickými ambicemi bez hmotných prostředků mohou díky

politickým stranám kandidovat. Strany se stávají ve státě organizacemi, které chtějí získat moc ve státě

zvl. volebním vítězstvím. Politická strana se stává organizací fungující sama pro sebe. Ve stranách

funguje disciplina: poslanec je vykonavatelem vůle politické strany. Přestane-li poslanec být členem

strany, je na něj vyvíjen tlak, aby poslanec byl zbaven mandátu.

Stát stran odpovídá racionalizované Weberově plebiscitní demokracii.

Tím, že politické strany převzaly integrační úlohu, odpadly důvody pro formální budování integrace

a dochází k dovršení strukturální přeměny moderní demokracie.

Politické strany by se staly garantem dobrého řízení státu, pokud by do svého čela a do státních funkcí

stavěly lidi s příslušnými státnickými schopnostmi. Praxe většiny politických stran tomu však

neodpovídá. Strany získávají nespokojené voliče bojovným a kritickým postojem. Naopak u moci má

strana ke státu a jeho roli stanovisko pozitivní.

V ČSR byl stát stran doveden za nejzazší mez, šlo vlastně o „diktaturu stran“, která dokonce

potlačovala rysy ČSR jako parlamentní demokracie. Lze z toho vyvodit dokonce, že systém ČSR byl

sám o sobě nebezpečný.

Politické strany v ČSR nebyly ústavně ani jinak právně zakotveny. Reprezentace byla pojímána

liberálně a strany se vyznačovaly nechutí k povinnostem, jež by jim zákon uložil.

TGM a Beneš chtěli zmírnění stranických bojů, za nejvhodnější považovali systém 2 až 3 stran.

Tříštění a novotvoření stran (ke kterému docházelo podle příslušnosti národnostní!!!!) bylo v ČSR

činitelem dezintegračním.

 

 

2. Základní charakteristiky systému politických stran v předmnichovské ČSR

 

 

Rozdíly mezi systémy stran nejsou dostatečným kritériem pro určení typu demokracie. Mechanismus

moci závisí právě na počtu stran, ale také na typu organizace moci. Rozdělování stran na pravici a levici (dualismus stran) je nevědecké a pouze pomocné. Země s většinovou volbou mívají systém 2 stran. Země s poměrnou volbou mívají systém více stran. Vyskytují se v nich i „strany“, které jsou pouze nestálými a neorganizovanými skupinami. V ČSR ve 20. letech šlo o „prehistorii vytváření systému stran“. V ČSR byla vysoká stabilita rozdělení obyvatelstva mezi strany, což byl právě faktor, který přispěl k zachování demokratického charakteru ČSR.

Za Rakouska byl směr stran národně liberální – staročeši (Palacký, Havlíček) a směr radikálně demokratický – mladočeši (Sabina, Frič). Sociální demokracie vznikla koncem 80. let. Před polovinu 90. let se datují počátky katolického hnutí (Česká strana katolickonárodní). Koncem 90. let pak vznikají strany: agrární, národně sociální, radikálně pokroková a státoprávní. Strana státoprávní v roce 1908 se stala součástí strany radikálně pokrokové.

Systém stran v předmnichovské ČSR vedl k převrstvování protikladů sociálních, náboženských, národnostních a jiných. Tendence k rozmnožení stran na pravici byla, na levici nikoliv. Na systém politických stran v ČSR působil také silný individualismus buržoasie.

 

 

 

 

3. Volební soustava – československé volební zákonodárství

 

Volebními řády se strany snažily uchvátit veškerou moc ve státě. Individuální kandidatura

liberálního období bývaly volby většinové (které mají také své vady). Praxi moderních demokracií

po 1. světové válce byla volba poměrná, odpovídající racionalismu demokratických ústav té doby,

(odvolávající se na Rousseaua a na Mirabeaua)

Podle Victora Considéranta je principem rozhodování většina a principem zastupování je poměrnost.

Pro poměrnou volbu byla půda všude, kde šlo o ochranu menšin a o zmírnění politického boje.

Poměrná volba pomáhá odstraňovat volební geometrii a chrání před „radikální socialistickou

povodní“. Například v roce 1920 došlo k výraznému vítězství sociální demokracie ve volbách. Kdyby

byla volba většinová, znamenalo by to jednoznačné vítězství.

V ČSR byly přísně vázané kandidátní listiny. Používala se tzv. Harova metoda. Vůdci se obávali, aby

jiným uspořádáním kandidátních listin nebyli odsunuti z předních míst. Volič nevěděl, pro koho bude

použito jeho hlasu.Historik Jaroslav Goll upozorňoval, že čs. volební řád je ten nejhorší a ptal se, zda

mohl TGM zabránit přijetí takového volebního řádu.

V roce 1925 se voleb zúčastnilo 29 stran. Většina z nich se o moc ucházet nemohla a nebyla

politickými stranami ve vlastním slova smyslu.

Nesnadno se někdy rozlišuje většina vzniklá přímo z volby a koaliční většina, tvořená v parlamentu.

Vázané kandidátní listiny spolu s volební povinností na voliče působily nepříznivě a mnoha voliči

byly volební řády hodnoceny jako násilí. Ani programově blízké strany se neslučovaly. Kolektivní

charakter voleb podporoval ve stranách organizaci, disciplínu a pevnou výstavbu. To působilo

pozitivně v počátcích politického života první republiky.

V ČSR byla otázka volební reformy trvalým problémem. Objevovaly se např. návrhy na

jednojmennou volbu kandidátů.

Demokracii v jistém smyslu diskreditovalo to, že lid nemohl zvolit zástupce všestranně kvalifikované.

V ČSR působil rozpor mezi liberálně demokratickou ústavou ČSR a a praxí moderní masové

Demokracie s politickými stranami v ČSR. Z toho ČS společnost vyvodila důsledky nepříznivé pro

demokracii. Podle Ant. Švehly vysoké množství politických stran ohrožoval i bezpečnost státu.

 

 

4. Poznámky k systému stran v ČSR

 

ČS historiografie je ve studiu politických stran na počátku. Vztah mezi stranou a třídou je

Nejednoznačný, ideologie té které strany hraje malou roli. Rigidní spojování strany s třídou vede

k sociálfašismu. Cápání stran jako ideologických seskupení je výsledkem liberalistického

přístupu. Ukazuje se, že i na totalitní strany má jejich ideologie slabý vliv. Totalitní strany mají

náboženský charakter a zároveň se vyznačují odporem k náboženství. (Uplatňuje se v nich moc nad

životem jejich příslušníků.) Nejzávaznější je studium stran jako organizací a jejich rolí ve státě.

Organizace stran nebývá popsána v jejich statutech a nařízeních. Cíle sledované stranami bývají skryty

dokonce i v předvolebních kampaních. Je potřeba je hledat v takových sférách, jako je tradice

populace, řešení metafyzických otázek populací a podobně. V předvolebních diskusích a agitacích se

v ČSR nemluvilo o konkrétních povolebních opatřeních, ale spory se týkaly „věčných pravd“

a „posledních cílů určitého politického směru“. V politických stranách byly poměry nedemokratické,

strany nebyly pružným nástrojem parlamentní politiky, ale podobaly se strohým církvím s tajemnými

zákony a rity a s intrikami vůdců nemluvících o skutečných záměrech. Diskuse mezi stranami se neodehrávaly pomocí argumentů o skutečných záměrech, ale probíhalo v nich kaceřování. Člověk odcházející z politické strany byl považován za zrádce. V politických stranách se uplatňovalo dokonce totalitní myšlení! Za Rakouska se politické strany vyznačovaly maximem programů, stranických dogmat, adventistické víry. Takové situaci lépe vyhovuje poměrná volba, proto politické strany v ČSR byly proti odstranění poměrnosti. Princip poměrnosti zaručuje všem protichůdným tendencím modus vivendi. V ČSR vzniklo jakési „stranické stavovství: V mezistranickém jednání se neuplatňoval kompromis, ale vzájemná výměna souhlasů. Stranické třenice ve veřejném mínění demokracii velmi ublížily. Nedostatek stranické demokracie a občanského uvědomění přinášel více

totalitarismu. Přesto se ČS demokracie se od ostatních demokracií ve střední Evropě a ve východní Evropě odlišovala tím, že k jejímu zániku došlo až vnitřním nárazem, že ČS demokracie nepotřebovala svého diktátora.

Převrstvováním mezi stranami a uvnitř stran docházelo ke vzniku nových politických stran. Politické pravici i levici bylo nutno určit, k čemu se vztahuje. Za fundament demokratické republiky lze považovat ČS socialismus. ČSSD měla v ČSR významné postavení. ČSSD prodělala revoluční rozmach na konci 1. světové války. Rozsáhlý reformistický program 1. Dvouletí ČSR se neuskutečnil. KSČ vznikla z ČSSD s tichou podporou Švehly, čímž se konečným způsobem oslabily vyhlídky ČS socialismu. Volební úspěch ČSSD z roku 1920 se už neopakoval

Program ČSSD po rozkolu s komunisty byl zveřejněn až v roce 1930, zahrnoval:

 

1. Kolektivní výrobní formy státní, samosprávné, družstevní a smíšené

2. Forma koaliční vlády měla odpovídat mocenskému poměru sil mezi buržoazií a proletariátem

 

ČSSD prosazovala sociálně politické zákonodárství, demokratizaci školství, dosažení maximálního

vlivu ve veřejných institucích, neomezené právo koaliční, odstranění církevního vlivu na stát.

 

ČSSD dále měla v programu:

 

1. Odzbrojení.

2. Přísnou kontrolu kartelů, trustů, akciových společností, peněžního kapitálu.

3. Zřízení komor práce a konzumentů.

4. Odmítání spotřební daně na předměty zdravé spotřeby širokých vrstev.

5. Revizi pozemkové reformy.

6. Jednotný kodex práce.

7. Požadavek 40-hodinového pracovního týdne.

8. Prodloužení a zevšeobecnění placených dovolených.

9. V nemocenském pojištění prodloužení podpůrné doby na 2 léta.

10. Vyživovací prostředky rodinám, z nichž někdo konal vojenskou povinnost.

11. Sociálně pojišťovací ústavy ve správě pojištěnců.

12. Jednokomorový systém parlamentu.

13. Volební právo pro vojáky a četníky.

14. Zřízení žup.

15. Odstranění trestu smrti.

 

 

 

 

 

Význačné postavení agrární strany nezvyklým jevem

 

 

Většina agrárních stran ve světě:

 

1. Zápasila s roztříštěností skupin zemědělského obyvatelstva.

2. Ve srovnání se stranami socialistickými bývají ideologicky a politicky nevyspělé.

3. Agrarismus bývá pěstován jen politiky.

 

Agrární strany ve střední Evropě mezi roky 1918 a 1938 byly reformistické a opíraly se o odborové a

družstevní organizace. V českých zemích agrární strana od roku 1901 do roku 1930 vzestupovala.

V průmyslu bylo v českých zemích zaměstnáno 35% obyvatel,

V zemědělství bylo v českých zemích zaměstnáno také 35% obyvatel.

 

 

 

Významného postavení dosáhla v ČSR agrární strana:

 

1. Podporou z venkova díky pozemkové reformě.

2. Dalšími politickými a kulturními pokrokovými požadavky.

3. Požadavky proti socialismu.

4. Zeslabením vlivu velkokapitálu.

5. Mírovým programem.

6. Pevnými agrárními cly, zavedenými v roce 1926.

 

Rychlý vzestup síly agrárního kapitálu vedl k politickému vzestupu agrární strany a k tomu, že vedle

skupiny Živnobanky byl agrární kapitál 2. Nejvlivnější skupinou finanční oligarchie.

 

Agrární strana v ČSR (Švehla) tiše podpořila vznik KSČ, měla kladný vztah k Henleinovu hnutí, v 

2. polovině 30.let se odklonila doprava.

 

 

 

Československá strana národně socialistická

 

V letech 1918 – 1926 měla název Československá strana socialistická. Program zveřejnila v dubnu 1918, později už docházelo jen k jeho doplňování rezolucemi a projevy. Důraz byl kladen na revoluční ráz cílů strany. Strana byla proti centrálnímu kolektivismu. Zavrhovala požadavky revize versailleského míru, zavrhovala oportunismus. Požadovala odstranění vykořisťování člověka člověkem, zrušení mzdového systému, doplnění politické rovnosti rovností sociální, odluku církve od státu a zvláště od škol. Nástrojem vítězství mravních řádů mělo být náboženské a sociální hnutí doby husitské. Strana požadovala odloučení politické státní sféry od hospodářské. Zavrhovala tzv. státní socialismus. Požadovala zavedení hospodářské sněmovny vedle politické sněmovny. Hlásila se k boji za národní svobodu a počítala s členstvím v socialistické internacionále.

 

 

Československá strana lidová

 

ČSL měla program z roku 1919:

 

1. ČSR vznikla úsilím jednotného československého národa.

2. Je potřeba zajistit spravedlnost k menšinám politickým a křesťanským požadavkem.

3. ČSL prý není konfesní stranou.

4. Je možné zajistit úzkou spolupráci s menšinami.

5. Armáda je potřebnou zárukou bezpečnosti.

6. Požadavek rovnoprávnosti velkých a malých států ve Společnosti národů.

7. Pro důležitá politická rozhodnutí má být uplatňován plebiscit.

8. Silnou centrální správu a zemskou samosprávu.

9. Poměrné volební právo i pro ženy.

10. Odmítání úřednických vlád.

11. Spravedlivé sociální zákonodárství.

12. Zachování omezeného soukromého majetku.

13. Ochranu malých podnikatelů proti kartelům, syndikátům a trustům.

14. Národní kulturu v cyrilometodějském duchu.

15. Prohloubení mravní a náboženské výchovy (od r. 1927).

16. Zřízení katolických škol pro katolíky (od r. 1927).

17. Vyučování náboženství v nejvyšších třídách středních škol (od r. 1927).

 

Díky Dr. Janu Šrámkovi se ČSL stala spolehlivou součástí vládních koalic. ČSL byla proti odluce

státu od církví.

 

 

Slovenská lˇudová strana

 

 

Od svého vzniku bojovala za práva slovenštiny a proti kalvínskému a zednářskému režimu pešťskému.

V roce 1919 se její poslanci dovolávali:

 

1. Pittsburské dohody.

2. Slovenské autonomie.

3. Nových katolických škol.

4. Provedení župního zřízení.

5. Na Slovensku užívání výhradně slovenského jazyka.

V roce 1921kandidovali lˇudovci a lidovci na společné kandidátce.

V roce 1929 ztratili lˇudovci 1/6 hlasů, ale přes to zůstali nejsilnější stranou na Slovensku.

 

 

 

Československá strana národně demokratická

 

 

Podle programu z r. 1919 byla stranou všenárodní, demokratickou a pokrokovou. Byla proti nadvládě

jedné třídy, pro výhradně pokrokovou politiku, která by odpovídala smýšlení a potřebám lidovým ve

veřejném životě, ve školství, v osvětě, v uspořádání státu.

Škola podle této strany má být svobodná, světská, humanitní a demokratická. K politickému

uspořádání má patřit silný prezident a národní český stát. V zahraničních vztazích byla strana pro

vzájemnost slovanských národů, nové styky s Ruskem a proti uznání SSSR de iure. V zahraniční

politice měly být zajištěny dobré podmínky pro obchod a průmysl. V oblasti finanční prosazoval Alois

Rašín deflační politiku. Strana byla proti socialismu, ale pro republiku sociální a sociálně

spravedlivou.

 

 

 

Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská

 

 

Podle této strany mělo maximum jednotlivců dosáhnout hospodářské samostatnosti. Strana chtěla

snížit berní břemeno v podobě výdělkové daně a daně z obratu, zrušení lichevních soudů, úspornosti

ve státní správě.

 

 

Programy československých politických stran vyhlášené brzy po válce vytvářely předpoklad pro

uchování demokratické republiky s programem sociálním až socialistickým (ve smyslu evropského

socialismu) s důrazem na vědu, pokrok, náboženskou toleranci, respektování práva národnostních

menšin, mírových vztahů mezi národy. V hospodářské oblasti byl zastáván princip demokracie

stranami občanskými i socialistickými. Určitou výjimkou v tom byla národní demokracie a ČSL.

Fašistické a fašistoidní strany nebyly významným proudem. Programy německých stran byly více či

méně laděny negativisticky. Parlamentní svaz čtyř německých občanských stran vydal v roce 1920

ostré prohlášení proti ČSR.

 

 

 

Německá křesťansko-sociální strana lidová

 

Německá národně sociální strana dělnická

 

 

V roce 1922 z parlamentního svazu vystoupila Německá strana nacionální a DNSAP, protože

nesouhlasily s aktivistickými proudy ve zbývajících stranách. V roce 1926 vstoupili němečtí

zemědělci, živnostníci a křesťanští sociálové do vládní většiny občanské koalice. Například

Mayr Hartig nazval vztah Čechů a Němců „manželstvím z rozumu“.

 

 

 

 

 

Německá sociálně demokratická strana dělnická

 

 

V roce 1917 byla pro národnostní státní spolek z Rakouska. V roce 1919 hlásala, že ČSR je výtvorem

dohodového imperialismu. NSDSD si stanovila úkol potírání protirevolučního rázu ČSR.

 

Strana požadovala:

 

1. Zrušení spolků s dohodovými státy.

2. Zavedení milice s německým velícím jazykem.

3. Kraje téže národnosti si měly volit Národní radu jako nejvyšší orgán.

4. Smlouvy o ochraně menšin.

5. Smlouvy o osídlení vyvlastněné půdy.

6. Smlouvy o kontrole socializovaných podniků.

 

Komunistická konkurence českou a německou sociální demokracii sblížila, avšak k propojení

stranických systémů nedošlo.

 

 

 

 

Německá národně socialistická strana dělnická (DNSAP)

 

Tato strana měla souvislost s německým a rakouským antisemitským hnutím. Její pokračovatelkou

byla Sudetoněmecká strana a Německá strana nacionální. DNSAP a navazující strany usilovaly o

spojení všech území obývaných Němci a o vznik velké německé říše. Od roku 1933 byla činnost

strany zastavena a strana byla rozpuštěna.

 

Maďarští sociální demokraté působili v jednotné organizaci s ČSSD.

 

 

 

 

 

3. KRIZE DEMOKRACIE

 

Mezi realizaci demokracie a koncepci demokracie se vkládají vnitřní a vnější podmínky, které jsou

pro fungování demokracie nejdůležitější.

 

1. Demokracie v krizi

 

Francie po první světové válce byla vítězem, měla svatozář vítězství i demokratické instituce. Proto se stala vzorem pro parlamentní republiky nově vzniklých demokracií. Entuziasmus brzy vyprchal, přišla epidemie diktatur, vystupovali diktátoři zprava i zleva. Zrychlení tempa ekonomiky (umožněné liberalismem) vedlo ke vzniku masových států. Člověk však nebyl hlavním aktérem ekonomiky, byl jí unášen a potápěn. V takové situaci stát měl jednat veškerou silou své autority. Společnost podléhala iluzi, že převezme-li stát řízení společnosti, bude schopen odstranit všechny neduhy. Mocenské a hospodářské skupiny vykonávaly tlak na parlament i na vládu. Politické strany obcházely státoprávně sankcionované orgány politické tvorby obecné vůle. Obecná vůle a zájem lidu se obtížně zjišťuje. Zastoupení v parlamentu neodpovídalo ekonomické váze skupin kapitálu. Demokratické instituce přestaly být nástrojem staré liberální demokracie a staly se prostředkem masové demokracie. Tím docházelo ke krizi demokratických věr. Zmasověním společnosti poklesla její morální a duchovní úroveň. Prostorovým rozšířením společnosti se vytvořily sociální a sociálně psychologické podmínky pro vznik moderních diktatur. Rozpoutávaly se iracionální složky lidské osobnosti. Nebezpečí fanatismu masy vedlo k postulování mocenské autority státu. V masové demokracii se uplatňuje absolutismus většiny. Diktatury lze považovat za reakci zejména na ekonomicko-sociální neduhy liberalismu. Triumf mystiků a diktátorů byl umožněn diskreditací minulosti a bídou lidu. Soustředění autority ve vládách bylo provázeno nastolením diktatury demagogů. Diktátoři mají vlastnosti vůdců: prestiž, hlas a dar mluvit k publiku. Davy si žádají jen věřit. Diktátorští vůdci nedokážou zlepšit hospodářství ani situaci uvnitř státu. Tak usměrňují svoji zemi ke kázni a k výboji. Vyvolávají tlak na demokratické státy, ohrožují jejich existenci i mír. Zásada míru je přitom článkem demokratické víry. Moderní diktatury nesou rysy syndikalismu, jsou výsledkem boje masy proti morálnímu, sociálnímu a politickému individualismu. Krize demokracie úzce souvisí s existencí diktatur a států politických stran. Krizovým fenoménem je to, že již v samotné povaze demokracie je lid povolaný k vládnutí, přitom není kvalitativně vymezen, zahrnuje též nepřátele demokracie.

 

 

2. Rozměry demokracie

 

Přechody demokracie k diktatuře (zleva i zprava) bývají téměř nepostižitelné. Podle marxistické

historické a státovědné literatury prý první republika tendovala k fašismu. Tato literatura se snažila

dokázat své tvrzení omezením demokratické svobody zákony vydanými Malypetrovou vládou roku

1933. Ve skutečnosti tyto zákony měly omezit neloajální opozici a čelit v ČSR důsledkům světové

hospodářské krize.

Demokracie stojí i padá svobodou. Největším nebezpečím pro demokracii je pravá nebo levá neloajální opozice.

Například Henleinova strana byla zakázána Masarykovým rozhodnutím z roku 1935.

Snad nejproblematičtějším principem pro bezpečnost demokracie je postulát rovnosti. Touha po rovnosti je základní lidskou touhou. Avšak v krizi demokracie se postuláty svobody a rovnosti dostávají proti sobě. První republika byla laděna poněkud egalitářsky. Úplná rovnost se uplatňuje v diktatuře komunistické, zatímco úplná nerovnost se uplatňuje v diktatuře fašistické.

 

 

 

Rozměry české demokracie

 

Žádný stát není bezpečný, pokud neorganizuje prostředky, jimiž by obyvatelstvo uspokojoval. K demokratickým tradicím v Evropě patří boj proti šlechtě a duchovenstvu. V českých zemích k demokratickým tradicím patří staré rodové zřízení Slovanů, husitství a pozdější neexistence šlechty. Podle TGM národ musí odhadovat a zvyšovat svoji vnitřní sílu. Slovanskou vlastností je nedostatečné umění praktické politiky. Podle E. Beneše Slované bývají fanatiky práva, spravedlnosti a pravdy. Vyznačují se podle Beneše nedostatkem snášenlivosti a objektivnosti. To prý činí u nich demokracii krajně obtížnou.

Podle Ferdinanda Peroutky jsou Češi čilí, často anticipují budoucnost, chybí jim vytrvalost k dokonání díla, mají určitou odpovědnost za vlastní spasení a osud. Mají tedy předpoklad pro určitý názor na svět, potřebný pro demokracii.

 

 

 

 

 

Občanskost a samospráva

 

 

K budování demokratického systému demokratičnost jako lidovost nestačí, jako občanskost je nutná.

Podařilo se za první republiky vybudovat aktivní konsensus? Podíl TGM na udržení demokratického

ovzduší a poměrů v ČSR byl nedocenitelný. Některé politické strany vnitřně organizačně

autokratické, nedemokratické. Strany nepodporovaly diskusi uvnitř svých organizací. Bylo riskantní

v nich vytvářet opozici. V komunistické straně byla jednomyslnost, ale jinak vnitřní mrtvost.

 

 

 

Rovnost a svoboda

 

Rovnost a svoboda jsou kontradiktorické jako demokracie sama. Svobodu v ČSR je nutno chápat

v kontextu mezi ostatními národy a jako svobodu čs. lidu v demokratickém systému samotném.

Většina politických stran v ČSR se shodla na sociálnosti státu. Podle TGM demokracie není

panováním, ale prací k zabezpečení spravedlnosti. Po 2. světové válce byl demokratický princip

opuštěn ve smyslu formálním.

 

 

3. Silná demokracie v ČSR 1933

 

 

V ČSR byla autoritativní demokracie provázena rozumnou politikou kulturní, sociální a

hospodářskou. Po německých událostech z roku 1933 v ČSR „stoupla v kursu“ právě demokracie.

Požadavek rozdělení státní moci nacházíme už u Aristotela, podle kterého je toto rozdělení zárukou

demokracie. Složité problémy demokracie v ČSR kladly požadavek sjednocení státní moci. I po

vydání zmocňovacích zákonů setrvávala ČSR na demokratických principech. Úřednické vlády a

„pětky“ v ČSR nebyly fašizované. V ČSR nebyla silná reakční vrstva, která by výjimečné zákony

zneužila proti demokracii.

 

4. Výjimečné nesnáze československé demokracie

 

Demokracie se rodí z vnějších podmínek, ke kterým patří hlavně mír a z vnitřních podmínek, které

jsou: tradice parlamentarismu, homogenní společnost bez velkých rozporů, bezporuchové fungování

ekonomiky, sociální mobilita.

Národnostní, hospodářsko-sociální a zahraničně politické problémy vytvořily v ČSR podmínky pro

zničení a sebezničení demokracie.

Demokratické státy se navzájem málokdy napadají.

 

 

Národnostní problematika

 

V ČSR byl významný vztah česko-slovenský a česko-německý. Lze se ptát, zda Slováci jsou Češi se svým nářečím, resp. Slovenskou větví Československého národa. Zahraniční akce za 1. světové války se stala revoluční, až když se stala československou. Tehdy se už dotýkala obou částí monarchie. Opuštění české koncepce státoprávní bylo Masarykovi vyčítáno. Za války slovenská politická reprezentace nezahájila odbojovou akci ani doma ani v zahraničí. Společný byl postup Krajinské organizace amerických Čechů a Slováků. Clevlandská dohoda z 20. října 1915 obsahovala požadavek vytvoření federativního státu zaručujícího autonomii Slováků. 13. 12. 1915 se seznámil Beneš se Štefánikem. TGM vystupoval proti přeceňování řečového momentu mezi Čechy a Slováky. TGM i Štefánik se považovali za Čechoslováky. Slovenský klub v Národním shromáždění měl 40 poslanců. Situace na Slovensku bývala trvale destabilizovaná z maďarské strany. 16. června 1919 v Prešově vznikla Slovenská republika rad, která trvala až do 7. července. V září 1919 odcestoval A. Hlinka na mírovou konferenci do Paříže. Vavro Šrobár zastával názor, že úplná autonomie Slovenska by byla jeho vydáním Maďarům.

6. 2. 1920 požadoval předseda Slovenské ligy v USA – A. Mamatey si přál uplatnění Pittsburské dohody v připravované ústavě. Už z toho je vidět, že historie slovenských snah o autonomii je dlouhodobá.

V. Tuka v roce 1921 navrhl autonomistickou ústavu, podle níž ČR a SR měly být samostatné a spojené jen společným prezidentem. ( z toho název „Československá svazová republika“)

15. 1. 1922 poslanci Ľudové strany předložili návrh na změnu ústavní listiny se širokou autonomií Slovenska a Podkarpatské Rusi.

V roce 1928 vyšel Tukův článek Vacuum Iuris, ve kterém autor psal o Martinské deklaraci z 31. 10. 1918. Pro odmaďarštění Slovenska údajně byla nutná diktatura. Přes ľuďáky působili na Slovensko nejen Maďaři, ale také Vatikán.

Ľuďáci udržovali kontakty s českými pravicovými skupinami. Slovenský nacionalismus se formoval primárně proti Maďarům, ale poté se obrátil i proti Čechům. Slovenskou „protičeskou psychózu“ využívali i Němci. TGM se vyjadřoval o maďarském oligarchickém absolutismu a maďarizujícím imperialismu. Po 1. světové válce české země patřily mezi ekonomicky nejvyspělejší na světě, zatímco Slovensko naopak patřilo mezi nejzaostalejší země v Evropě. V roce 1937 Slovensko a Podkarpatská Rus generovali pouhých 15% HDP v ČSR. Slabý slovenský průmysl v konkurenci s českým trpěl.

 

 

 

Německá menšina

 

 

 

Spory s Němci byly dlouhodobě takové, že k vytvoření ČSR bylo potřeba hodně odvahy. TGM už za války přistupoval k menšinám velmi odpovědně. ČSR neměla být nacionalistickým, ale moderně demokratickým státním útvarem se 3 miliony Němců! Nastal problém s uhájením historických hranic státu. ČSR vznikla souběžně s pádem nároků Němců na koloniální pohraniční území. Mírová konference v Paříži svěřila ČSR důvěru ohledně národnostních minorit. Historické hranice českého státu byly uhájeny zejména díky Francii.

Realizování demokratických principů samosprávy zůstalo na polovině cesty kvůli: nepříznivému vývoji mezinárodních vztahů, velké různorodosti populace, zahraničním nebezpečným snahám o revizi versailleské smlouvy. Byla požadovaná autonomie Němců krycí formou separatismu?

První republika připustila obrovskou jinonárodní opozici. ČSR byla proti jakémusi stálému menšinovému soudu. To dostávalo ČSR na mezinárodním fóru do nevýhodné situace.

Pro upravení vztahu ČSR k minoritám byl jako vzor navrhován kantonální švýcarský systém. Ten měl chránit území ČSR před požadavky Hitlerovými. Proti tomu působil strach, že malá ČSR spolkovou strukturu nesnese.

Němci se též snažili zabránit pohybu Čechů do území převážně německého. V ekonomickém potenciálu německých oblastí ČSR převažoval lehký exportní průmysl. Proto tyto oblasti při sníženém odbytu hodně trpěly. Vzniklo z toho demagogické tvrzení, že německé průmyslové kraje jsou plánovitě zbídačovány.

Každý pokus o reformu parlamentarismu narážel na zajištění zastoupení národnostních minorit.

Naopak takový B. Bolzano věřil ve vytvoření společného vlastenectví Čechů a Němců.

 

 

Hospodářské a sociální poměry

 

V moderní době je 1. požadavkem na demokracii zajištění ekonomiky („hospodářská demokracie“). Tento požadavek se protikladem svobody a rovnosti komplikuje. Podíl občana na zajištění obecné vůle v oblasti ekonomické vyvolává problém teoretický i praktický. ČS ústava se snažila zabránit ekonomickým experimentům a otřesům. Proto podle některých názorů podcenila ekonomické základy moderní společnosti. Vlastnictví bylo omezitelné zákonem (takto vytvářela sociální demokracie prostor pro socializaci). Ale lze namítat, že ČSR jediná odstranila zbytky feudálního pozemkového systému.

 

ČSR v mezinárodním prostředí těžko obhajovala demokratický charakter Čs. pozemkové reformy. Na našem území působila síť zemědělských družstev dokonalejší a účinnější než v jiných zemích. Jedna třetina ze všech zemědělců byla ve družstvech.

 

Mezi roky 1918 až 1937 se zvýšil počet odborově organizovaných zaměstnanců o 400%.

 

TGM požadoval, aby se v sociálním zákonodárství neprojevovala sentimentální filantropie, ale skutečné vědomí odpovědnosti.

 

8 hodinová pracovní doba byla uzákoněna v roce 1918, také byly zákonem upravené přesčasy.

 

V ČSR bylo rozsáhlé sociální zabezpečení a lékařská péče.

 

V roce 1933 bylo v ČSR 920 000 nezaměstnaných.

V roce 1938 bylo v ČSR 515 800 nezaměstnaných.

 

Boj proti nezaměstnanosti v ČSR pomohl udržet demokracii do 2. světové války.

Hnutí za znárodnění dolů neprošlo, ale těžba v nich byla kontrolována.

Hospodářská krize od r. 1929 přešla ve vleklou depresi.

České tradici neodpovídalo zrušení soukromého vlastnictví, ale odpovídala jí postupná demokratizace soukromého vlastnictví.

Také za první republiky se diskutovalo o zbytečnosti senátu.

Za hospodářské krize se také uvažovalo o přechodu od demokracie politické k demokracii hospodářské.

 

 

Mezinárodní postavení ČSR a zahraniční politika

 

Naší zahraniční politice se podařilo zajistit existenci a hospodářské výhody pro ČSR.

Čs. zahraniční politika vycházela z premisy, že mír se svobodou a demokracií se potřebují.

Čs. zahraniční politika míru měla prostor spíše ve 20. letech

 

 

TGM se na začátku 30. let vyjádřil pro vytvoření spojených států evropských. Tím předešel svoji dobu.

 

Na závěr lze napsat, že krize Čs. demokracie byla provázena krizemi demokracií ve světě. Krizi demokracie lze chápat jako krizi sociálních struktur nebo jako krizi víry v demokracii.

 

 

Podle knihy: Eva Broklová : Československá demokracie: Politický systém ČSR 1918-1938, vydané v Praze Sociologickým nakladatelstvím v roce 1992 zpracoval v roce 2013 Mgr. Pavel Šlégr.