T. G. Masaryk: Moderní člověk a náboženství

Nad knihou T. G. Masaryka: Moderní člověk a náboženství

Zpracoval: Pavel Šlégr

 

Sebevražednost, choromyslnost a umdlené duše

V esejistické knize, která patří k tomu nejzajímavějšímu, co Masaryk napsal, vychází autor z psychologických, případně psychopatologických otázek. Na úvod poznamenává, že choromyslnost je vykládána prozatímním způsobem. To do značné míry platí o chápání duševních nemocí ještě v 21. století, navzdory určitým pokrokům psychiatrie, psychologie, psychoterapie. Proč je v nové době tolik choromyslných, ptá se Masaryk. Moderní člověk se podle něj vyznačuje chabostí, unaveností, umdleností, neradostností a smutkem, dále nervózností, citlivostí, podrážděností. Souvislost s těmito fenomény vidí Masaryk v moderní pesimistické filosofii. Masaryk si všímá, že problém sebevraždy se stal hlavním problémem moderní literární tvorby, například u Garborga, L. N. Tolstého, Dostojevského, Strindberga a Hauptmanna. Poznamenávám, že fascinace pesimistickou filosofií je obzvlášť příznačná pro moderní skandinávské literatury, v nichž se těžko hledá autor, který by nevycházel ve své tvorbě z Nietzscheho.

Nenáboženskému člověku chybí duchovní střed, rovnováha a jednotný názor

Masaryk uvádí, že v moderní době si sebevražednost vyžádala více lidských životů než války. K vysvětlení tohoto jevu podle něj nestačí „slepá patrona“ historického materialismu. Vysvětlení moderní sebevražednosti bídou a nouzí je podle Masaryka nedostatečné. Ztráta Boha je nejenom ztrátou duchovního středu, ale také ztrátou životního regulátoru, při které životní názor na svět není v pořádku. Tento stav bývá provázen diletantismem, polovičatostí a titánstvím, intelektuální a mravní rozháraností, anarchií. Masaryk zastává názor, že jen něco osobního může být centrálním středem lidské duše. Cituje Rousseaua, že člověk by neměl usilovat o bohorovnost, ale o prostotu a skromnost.

Sebevražednost a různé světové názory, novověký obrat k subjektu

Když Masaryk srovnává vztah mezi jednotlivými náboženskými vyznáními a sebevražedností, opět konstatuje, že největší sebevražednost je tam, kde je nejpodlomenější náboženský život. Vysoká sebevražednost v době napsání této knihy byla ve Francii, v Rakousku, v Německu, Norsku a např. v ruském Petrohradě. Nízká sebevražednost byla v Anglii a v jižní Itálii. Dále si Masaryk klade antropologické otázky relevantní pro zvolené téma zkoumání. Zdůrazňuje, že člověk není jen cit (nebo jen rozum a cit), jak člověka chápou Schleiermacher, Chateaubriand, Maine de Biran a Schopenhauer. Moderní člověk je rozervaný, často se zmítá ve svém titánství mezi vraždou a sebevraždou, chce se své rozervanosti zbavit stůj co stůj, násilně nebo nenásilně, ale vždy netrpělivě. V šíleném shonu po slasti se i smrt stává slastí. Moderní člověk se obrací k subjektu, místo, aby se postavil proti osudu, staví se proto proti sobě. Podle dobových statistik, ze kterých Masaryk vychází, vrazi většinou nebyli sebevrahy a v minulých staletích bylo více vražd než sebevražd. Také chronickém fyzickém a duchovním sebeubíjení a v kapitalistických metodách výroby a hospodářského uspořádání postihuje člověka zvýšená psychóznost a sebevražednost.

Vztah moderního člověka k náboženství

Masaryk konstatuje, že ve vzdělaných kruzích se o náboženství nepřemýšlí. Moderní filosofie a věda, řešící problémy politické, sociální a národnostní považuje náboženství tím víc za nemoderní, čím je sama modernější. Též umění vystupuje proti filosofii a vědě a naopak. K tomu Masaryk poznamenává, že nejpříkřeji proti sobě stávají strany a směry, které jsou si blízké. Masaryk zkoumá zda a jaké je pronáboženské myšlení filosofů: Descarta, Leibnize, Lockea, Pascala, Rousseaua, Kanta, Jacobiho, Fichta, Schellinga, Hegela, Nietzscheho, Schopenhauera a Spencera.

 

Názor, že náboženstvím je filosofie

Masaryk napsal svoji slavnou analýzu Huma (kterému když neporozumíme, neporozumíme ani Kantovi), nazvanou Počet pravděpodobnosti a Humova skepse. Masaryk konstatuje, že Hume staví filosofii a náboženství neúprosně proti sobě. Hume je protináboženský, protiteologický, ultraempiristický. Hume nepoznává příčinný svazek ani Boha, věci jdou jedna za druhou. Hume rozlišuje teismus filosofický a antropomorfní. Hume se snaží vysvětlit zjevené náboženství přirozeně. Hume se snaží dokázat, že teismus je rozumový, ale rozum má oprávnění jenom v matematice, proto je teismus hrubou pověrou. Hume píše proti náboženství jedem, konstatuje Masaryk. Hume nechce být skeptikem v etice, proto ho před úplnou skepsí a anarchií drží citová etika, která uznává slabou nezištnou empatii s bližními. Kvintesencí Humovy protináboženské skepse je názor, že nevědomost je matkou zbožnosti.

Názor, že náboženstvím je mravnost

Immanuel Kant v Kritice čistého rozumu (1871) dochází k názoru, že pojmy z rozumu umožňují zkušenost smyslů. U Huma je duch podoben kaleidoskopu, zatímco podle Kanta rozumová činnost umožňuje syntetické apriorní soudy. Podle Kanta v přirozenosti lidského rozumu jsou založeny tři nepodmíněné absolutní principy: duše, svět a Bůh. Původ idejí je u Kanta problémem ve vztahu objekt-subjekt. Tento problém řeší Kant platónsky rozvzpomínáním. Podle Masaryka Kant věří v apriorní mohutnosti ducha stejně jako křesťan či muslim věří ve zjevení. Neuralgickým bodem u Kanta je co sám Kant rozumí apriorností a proč vůbec apriorním poznatkům důvěřovat? Kant je ve skutečnosti pro subjektivismus rozumu. Podle Masaryka Kant posílil skepsi tím, že vědomí je u něj pouhý zjev, nikoliv věc sama o sobě. Kant byl racionalista, který také přijal empirismus a zesubjektivizoval smysly i rozum. Kant rozšířil Humovo učení o matematickém poznání na všechno poznání. U Kanta jsou klíčové otázky: co činit, co dělat, co očekávat? Podle Masaryka Kantova Kritika překonává poznání pro víru. Teoreticky je Kant deista, prakticky je teistou. Masaryk také nazývá Kantovu kritiku kritickým ilusionismem. Když Kant rozlišuje rozum teoretický a praktický, stává se dualistou též v etice. Z absolutnosti mravního vědomí vyplývají u Kanta tři požadavky: svobodné vůle, nesmrtelné duše a Boha. Kant podle Masaryka zapomíná na citovou stránku, rozpoltil city, smysly a rozum. Kant je podle Masaryka polovičatý bohotvůrce a proto je mezi moderními lidmi oblíbený.

Názor, že náboženstvím je pověra

August Comte akceptuje jako Hume nepoznatelnost kauzality, ale nerozčiluje se tím. To podle Masaryka patří k pozitivismu. Úkolem filosofie je poznání zákonů, které se má dobrat až k jednomu zákonu základnímu. Též u Comta je náboženství antropomorfismem. Comte rozlišuje tři postupná stádia ducha: teologické, metafyzické a pozitivistické. Masaryk konstatuje, že Comteův omyl je noetický, spočívá také v nekritickosti podcenění psychologie. V každém období bude kladena otázka po jistotě poznání! Comte staví proti skepsi historismus, kolektivismus, politiku. Práce je překonání skepse objektivismem. U Comta je lidstvo Bytostí analogickou Bohu. Lidstvo je předmětem pozitivistické víry, dogmatu a kultu. Podle Masaryka je pozitivistickým fetišismem teokracie. Comte redukuje křesťanství na politiku a obřad. Cílem pozitivismu je organizace. Masaryk nachází u Comta logiku srdce a fantazie, cit se ocitá na trůnu a přecitlivělé srdce se snaží spasit v náboženství. U Comta je náboženství romantickou pilulkou a fantazie je světotvorným principem. Comte je podle Masaryka dokladem rozháranosti a polovičatosti.

Názor, že náboženstvím je nevědomost

Herbert Spencer je důsledný evolucionista, který evolucionismem řeší otázku etickou i náboženskou. Věří ve skutečnost viděného ve snu. Druhé já je považováno za nezničitelné, nehmotné a nesmrtelné. Podle Spencera je všechen náboženský kult v zárodku obřadem pohřebním. Spencer konstatuje, že pro primitivního člověka jsou pojmy duch a bůh totožné. Existuje pro primitivního člověka hierarchie duchů a jí odpovídající systém mytologie. Spencer zastává názor, že věda i náboženství procházejí vývojem a jejich antagonismus je překonatelný evolucionistickou filosofií. Podle Spencera věda „přepodobňuje“ přírodu a vesmír je všude živý. Spencer tvrdí, že pokrokem poznání se zesiluje náboženský pocit. Podle Masaryka jsou u Spencera pojmy původu, příčiny a účelu relativní. Podle Spencera máme jedinou absolutní jistotu: že jsme tváří v tvář nekonečné Věčné Energii, z níž pocházejí všechny věci. Spencer je agnostik s nejasným a neurčitým agnosticismem. Vědomí přesahující formy myšlenky je přitom podle Spencera nemožné. Antropomorfismus je od náboženství u Spencera jen málo odlišen. Usmiřovací náboženství je u Spencera redukované na mravnost. Spencer byl proti ekonomickému laissez faire, komentoval to výrokem, že kromě vražd zločinných jsou i vraždy obchodní. Masaryk uzavírá hodnocení Spencera názorem, že Spencerův způsob usmiřování vědy a náboženství je diletantský.

Názor, že náboženstvím je tvůrčí láska

Rozborem Augustina Smetany se Masaryk dostává na půdu svého obzvláštního zájmu, protože Masaryk zastával názor, že náboženská otázka je hlavním tématem českých dějin. Augustin Smetana byl podle Masaryka nejsilnějším reprezentantem národního humanitního programu. Augustin Smetana podává svědectví, že podstatou českého obrozeného života může být jen náboženství. Augustin Smetana nepodává soustavnou filosofii, nýbrž filosofii dějin filosofie. Zajímá se o nejnovější dějiny a nejposlednější pokrok. Augustin Smetana byl idealistický panteista, kterému splývala metafyzika, noetika, přírodní filosofie, historická filosofie a etika do velkolepě koncipovaného celku, soustavy relativní identity. Augustin Smetana vypracoval spojení řady protikladů. Také filosofie je mu sjednocením konečného a nekonečného. Úkolem ducha je sebepřekonání poznáváním. Mystika je mu úvodem reformaci a k protestantství. Podle Smetany je protestantství složeno z poloviny z náboženství a z poloviny z filosofie. Úkolem filosofie je také usmíření jednostrannosti západního myšlení s jednostranností myšlení orientálního. Tvůrčí mocí geniálnosti je oslaven svět a příroda. Augustin Smetana se inspiroval i řadou mystiků. Mysticismus se u něj spojuje s kritickostí. Podle něj mravní vývoj má být provázen vývojem náboženským. Věří ve sjednocení lidstva bez egoismu. Opakuje se u něj motiv návratu k počátkům. Úkolem Čechů je prostředkování mezi západem a východem. Podle Smetany opustit život z mravních pohnutek je nejlepším důkazem nesmrtelnosti. Masaryk zmiňuje, že Smetanova soustava relativní identity je konstrukcí bez zkušenosti.

Moderní titánství

Alfred de Musset vypovídá o tom, že člověk, který ztratil pohlavní čistotu a nevinnost, nemůže nalézt radost a naději. Na Mussetovi se podle Masaryka ukazuje, že zkaženost a prostopášnost „zhovadí člověka cele“ a také vyvíjí zvláštní „zvědavost zlého“,což je instinkt „slídící v noci po strašidlech i hrobech“. Mussetova skepse je větší než Humova, protože mu otrávila i srdce. Podle Masaryka je blasfémie výsledkem slabošských siláků krvavého a krvácejícího romantismu doby Mussetovy.Titánství je podle Masaryka útěkem od porážky k porážce. Titán přetrhává svazky k životu a zůstává mu jenom nesnesitelné vlastní já.

Boj ducha s hmotou souvisí podle Masaryka s rozpolceností duše. Faust je filosof a metafyzik, který útočí na základy velikého promyšleného plánu, který od počátku dráhy neúspěšně hledá spokojenost a štěstí ve vědě a filosofii. Podle Masaryka Faustův egoismus je uvědomělý, filosofický, důkladný a důsledný a tím je i hrozný. Markétka je mu možností experimentu: povolit citu při chladném rozumu. Faust se podle Masaryka nebojí Ďábla ani Boha, prosekává se filosofií bez modlitby. U Faustů a titánů převažuje subjektivismus, objektivizace se pak projevuje ve smyslné lásce. Masaryk uzavírá tyto úvahy myšlenkou, že snižování rozumu otevírá pověře dveře dokořán.

 

Zpracováno podle:

Masaryk, T. G.: Moderní člověk a náboženství. Praha, Jan Laichter, 1934.